U mě pořád nic novýho, jenom jsem zase o něco těžší a v noci jsem přestala spát - prospím maximálně tak pět, šest hodin. Logiku těla nechápu - nespí teď, když ještě může, aby si nacvičilo, že spát nebude moct! Lepší by bylo prospat 16 hodin denně a na nespaní se těšit, ne?

Moje týdnování je malinko posunutý - neděle vždycky patří už do týdne novýho, proto už jsem nepsala do minulýho článku, jak jsme se právě v neděli vydali na Albrechťák obejít Kančí vrch a jak byl Artýsek úžasnej! Na volno šel celou dobu, ale tentokrát se na nás chodil velmi často dívat, na obzoru na nás čekal a na křižovatkách taky! Jelikož ovšem jeho debilita nemohla zůstat úplně zapomenuta, nezaváhala a přesunula se tentokrát na Bubíše, která měla záchvaty šílenosti a prudila Artýska kdykoliv se trochu rozběhl. Copak o to, ať si ho klidně terorizuje, ono by mu to patřilo, jenomže ona ho kouše do uší. Jedno už má od ní dorubaný - je zjizvený a nedá se postavit a Artýska manipulace s ním malinko pobolívá. Nerada bych absolvovala znova narkozu a další šití jinýho ucha nebo nedejbůch toho samýho! Artýsek doktorovi celou dobu vibroval narkoza nenarkoza (protože to on tak prostě má, je labilní a každou zimu mě důchodci obviňují, že je mu zima; není, je to neurotik, možná po nějaký těžší borelióze; vibruje i v létě, když je 35 stupňů) a pak se mu probudil v poloviční době, než se předpokládalo. Zpátky k šílený Bubu. Nakonec jí musel Míra trefit šiškou do zadku přesně během akce a pak dala pokoj - elektrika v praxi:o))). Ovšem nepotkali jsme nikoho, dokonce ani čůzy srny.

V úterý jsem se zvládla zmobilizovat a zavolala jsem Pavlíně, ať se jdou venčit s náma. Částečně i proto, že se už v lese sama trochu bojím - Mauglího doma nechceme. Pavlína vzala nejmíň konfliktní dvojici vzhledem k mým dvěma oslům - Zůzu a Káču. Artýsek byl s oběma v pohodě hned od začátku, co se poznali, ale Bubíš malou Zůzu vraždila a velký Káči se strašlivě bála, takže měla hysterák, jenom jí viděla. Teď už je to úplně v pohodě a holky můžou být spolu a dokonce se i drobně hecnout. Drobně je dost přesný termín, víc než drobně by přineslo bitku i teď. Artýsek je bohorovně ignoruje do tý doby, než se holky (všechny na volno) vydají do lesa. To chce potom za nima, protože začala akce LOV NEVÍME ČEHO, ALE NĚČEHO URČITĚ, TAKŽE SE ZMRCNEME A ZDRHNEME. Jenomže ve Stráži navíc se smečkou psů by Artýska navolno pustil jenom úplnej idiot (no, už i to se mi povedlo, pak jsme ho tři hodny neviděli:o), takže se mnou jenom cloumal na vodítku a pojekával. Na jeho poměry ho to ovšem nebývale brzo přešlo a dál se oduševněle venčil. Po úžasným nedělním venčení jsem očekávala nějakou pořádnou katastrofu, ale kupodivu se nic nestalo a v klidu a míru jsme přežili i další dny. Uvidíme, jsem pořád v očekávání nějaký bombičky, a jestli bude tak výživná jako byl Artýsek báječnej, tak se teda máme na co těšit:o). Nakonec se Bubíš pokusila zavraždit Káču. Chvíli jsem si říkala, že to dopadne naopak - přeci jenom takovej holanďan má svým stiskem co nabídnout:o), jenomže Káča je v tomhle ohledu dokonalá, takže Bubíše nechala vyřvat a učurnout na zádech a pak s grácií odešla. Malá to pochopila a zhrzeně přišla za mnou. Já byla o kus dál, protože bylo nutný odstranit Artýska, který by Bubu jistojistě podporoval:o).

Ve středu nám Míra odvezl auto, takže jsme na přiblížení se k lesu museli použít MHD. Tramvaj. Nejsem schopná naplánovat téměř nic, ovšem hodinu řešit, jaký vodítka/flexiny a obojky/kšíry psům dám, abysme cestovali co nejkomfortněji, mi nevadí. Nakonec jsem obojky nechala doma i přesto, že na nich jsou psíci mnohem líp ovladatelný než na kšírech a vzala na ně přepínací vodítko karabina-karabina. S přehledem jsme na povolný šňůře došli skrz park na tramvaj, tam nikoho neomezili a neprudili (aspoň myslím:o), psi zvládli mít náhubky dávno před příjezdem tramvajky a nešmrdlali s nima, seděli, když jsem si tůtala kartu, sofistikovaně jsme vystoupili i nastoupili, prostě paráda! Takhle by to šlo i s kočárkem, aniž bysme utrpěli ztrátu kytičky. Pak Artýsek dostal flexivolno a Bubíš volno úplný. Pár minutovou cestu v tramvaji jsem strávila rozjímáním, jestli jsou některý lidi normální, když si myslí, že je v pořádku civět psům do očí, u toho se nad nima sklánět a cenit zuby v úsměvu! Naštěstí asociálka Artýska nechávají takový signály od lidí chladným - lidi mu nestojí ani za zlámanou grešli! Napadlo mě, co by si pak Artýsek počnul s tím lidským ukousnutým nosem, ale vlastně měl košík...:o). Na Liďácích jsme potkali akorát retrívra Elvíska, co na nás běžel a povrkával. Možná ale psíš povrkával na mě, protože nikdy nic takovýho neviděl: panička byla tak 50-ti kilová hezká dlouhovlasá blondýnka s jemným hlasem, co si šla zaběhat, já jsem tam stála jako obrovská dělová koule a svým normálním (takže skoro chlapským:o) hlasem debatovala s Artýskem, ať se na to vyprdne. Retrívry taky nemá rád. Měli by být nekonfliktní, ale neznáme žádnýho takovýho. Vždycky jsou navolno a vždycky startujou. Domů jsme dorazili přes přehradu kolem milionů bišonků, labradorů, kříženců:

"Prosím, zavolejte si pejska."

"Leo si chce jenom hrát."

"No, náš si nechce hrát, je to bitkař!"

Psi už stojí bokama k sobě s otočenejma hlavama na sebe, Leo má ocas na Marsu, Artýsek ostrej pohled.

"Leo by si ale hrál!"

Leo vrčí, škubnutí vodítkem by způsobilo explozi.

"Můžete volat?"

"Leo..."

Kupodivu Leo bez reakce... (Artýsek taky nereaguje, ale proto je na vodítku, ne?) Paní krčí rameny a pořád povídá, jak by si Leo hrál. Já jsem zpocená až na zadku, protože Leo je kříženeček nějakýho stafordíka a ti se špatně odervávají... A pak přišla geniální reakce paní, o který jsem si jistá, že ani neví, rozhodla se totiž, že situaci (mě, psa) bude ignorovat, takže se otočila a začala odcházet. Leo vzdalující se paničku samozřejmě nevydejchal a pomalým tuhým krokem se vydal za ní. No ale chce to náturu, nechat svýho naježenýho psa nastartovanýho na jinýho naježenýho psa a odejít. Nebo, a to je pravděpodobnější, to náturu nechce, stačí netušit, jak si psi povídají:o).

O dvacet metrů později bišon. Stojí, čumí. Jak se blížíme, stojí a čumí víc. Když ho mineme, začne řvát Artýskovi za zadkem, Artýsek se otočí, ale tohle už s vodítkem umíme, zuby cvaknou kousek bišonovi od nosu, bišon kvičí a řve a stále skáče kolem Artýska až přibíhá pán, bišonka si zvedá do náručí, pohupuje jako miminko, brouká na něj: No, no, už je to v pořádku a zle se na nás kouká.

O 150m dál maďarskej vižla. Bez páníčka. Stojí a čumí. Jak se blížíme, uhýbá do strany s ježourem na zádech křečovitou chůzí, když ho mineme, jde očuchat Bubíše. Bubíš řve se staženým ocasem a startuje po vižlovi, Artýsek jí v tom nemůže nechat... Vižla naštěstí není bitkař a odchází. Páníček nepřišel, ale na začátku přehrady stál pán, volal Bene, Bene a pískal na píšťalku.

Westík.

Ty nevraždíme, mohl by to být Wolfík a ten je spřátelenej, ale lepší se nepřibližovat.

Ožralej chlap, co sedí na přehradě, u něj zbídačenej pejsek. Pán na psa řve, kope nohou před sebou, mává rukama, ať pes vypadne, že ho nesnáší. Pes má staženej ocas, drží se metr od ožraly, ale od pána nechce, co by si počal? Chlap do sebe klopí cosi z kanistru, stále řve. Co asi tak mám dělat? K psovi nemůžeme, ožraly se bojím... Tak brečím a jdu domů.