Moje tělo se rozhodlo, že nic takového jako těhotenství není a nemá touhu cokoliv kamkoliv vypuzovat. V této souvislosti mě napadají jenom samý sprostý slova! A doktorka na to ať jenom nesedím a zkusím popoběhnout...

V neděli jsme zase Kančili a Artýsek si zase hrál na pana dokonale ovladatelnýho psa. Tentokrát se do tý role vžil tak, že dokonce na zavolání přibíhal strašně rychle a s velmi radostným výrazem! Všiml si toho i Míra a oba jsme nevěřícně kroutili hlavama. Od pondělí chodíme každej den na hřiště a já tam ležím na zádech a Bubu si běhá agility sama. No jak jinak vysvětlit doktorčino: "Zkuste taky někdy popoběhnout!" Tak hrubě se mě to dotklo, že jsem si musela jít koupit boty. Na agility. Salomonky. Krásný! Od dubna/března se totiž už opravdu chystáme ven zkouškovat. Artýsek mi tuhle aktivitu nadpozemsky otrávil, ale trpaslík se maximálně zmrcne, rozhodně nikam neodejde ani nebude nikoho vraždit. Je potřeba sebrat odvahu:o))). 

Jo a ještě jsem si vzpomněla, že celkem náhodou se nám podařilo vyfotit, jak vypadají stopy našich psů při plný rychlosti - běželi oba za hračkou hezky rovnoběžně po štěrkem vysypaný cestě. Ty vlevo jsou Bubíška, vpravo Artýska. Je krásně vidět, jak v plný rychlosti tlapky oddělují (hind/front leg separation) a taky je hezky vidět, že Bubíš má krok cca o stopu delší než Artýsek. Nácvik sbíhaný zóny by teda musel být zaměřený na to, aby Bubíškovi nejdřív vycházel krok přímo na zónu, a pak aby se naučila, že jí krok musí vyjít:o). Artýsek by nějakou tlapkou zonu dal z jakýkoliv startovací pozice, zóna se do jeho kroku prostě vejde. Určitě se s Bubíšem k těm sbíhačkám vrátíme, ale myslím, že to nepůjde. Je to stejnej Silviin systém jako slalom uličkou a Bubíš nechápe, že něco je jackpot, něco jenom ňamka a něco nic. Pokaždý letí míček/hračka, takže pochvala je to pokaždý...

 Čtvrtek 31. 10. 2013
Moje plány moc nevycházejí. Jako obvykle:o). Takže dneska žádný áčko, zato spousta "handlingu":o). Sestříhala jsem z toho video, ale když se teď na něj dívám, tak bych si myslela, že by nás za to mohl někdo žalovat:o))). Na druhou stranu lepší to nikdy nebude:o) a na žádný mistrovství v ničem se nechystáme.

Jak už jsem psala, moc toho v noci nenaspím. Během mých probdělých nocí jsem přemýšlela o tom, že se na kynologii nahlíží hrozně pavědecky. Agility is fun odchází přesně v okamžiku, kdy to nabírá atributy vrcholovýho sportu. A agility se tak bohužel tváří. Pinkat do míče - tudíž vytvářet pseudovolejbal - je v pořádku a klidně se s tím můžete přihlásit na turnaj. Nikdo se vám nebude smát, maximálně si s vámi dají přátelský pivo. A rozhodně se vám nikdo nebude vysmívat. Prostý fakt je, že jste prostě horší. Tečka. V "normálních" sportech to tak funguje. V agility a i v dalších kynologických disciplínách je nestoprocentnost strašlivej problém, kterej se musí intenzivně řešit - nejlépe nějakou tou pomluvou, výčitkama... Všichni se strašně starají o zdraví psa, ale ruku na srdce - máte vy nějakýho fyzioterapeuta, kterej vás po hodinovým běhu namasíruje a protáhne? A řeší někdo, jestli váš forehand je na zlomení zápěstí? A máte určitě na inline bruslení všechny chrániče včetně helmy? A kdo se před agizkouškama jde sám zahřát a rozcvičit? Hmmm. No a pak přichází handling:o). Basket si můžete jít zahrát, i když si míčem pravidelně vyrážíte oko. Jak ale můžete jít s nepřipraveným psem na závody? Vždyť nemá odložení! Probůch a ta skoková technika! Co takhle setkání se známýma? Hezký chvíle s trochou adrenalinu? Výlet někam, kam byste se jinak nepodívali? Srovnání bez pomlouvání s ostatníma? Ukázka nových agibot:o)))...? Házím bobek na agility, chci agility, co je fun i s 1000000 trestných bodů a zlomenejma pěti laťkama.