Normální smrtelníci to snad ani nevědí, ale těhotenství se počítá na týdny. K dešifrování nadpisu je potřeba tedy klíč: těhotenství trvá čtyřicet týdnů. Kolik mi tedy zbývá, posuďte sami!

Můj mozek ještě informaci o jiném stavu za posledních devět měsíců pořádně nezpracoval a už se na něj žene zpracovávání nových údajů, proto se začal bránit a tváří se jako že jsem sice něco přibrala (vítej metráku, vítej), ale to se přece holkám stává, ne? Sníte jeden malinkatej čokoládovej bonbon a ráno jste o dvě kila těžší! Takže mozek si myslí, že je všechno v normálu a tudíž mi ordinuje činnosti, který bych jen tak tak zvládala douhle dobou vloni.

Čtvrtek 17. 10. 2013

Středu jsme nakonec prohnili takovým nějakým nicneděláním. Ve čtvrtek jsem si ale zase řekla, že takhle to teda nejde a zmobilizovala jsem se. Ráno vycházka klasika, tentokrát zase velmi zrychleně, protože se mi chtělo strašně čůrat, což lze ihned napravit v lese, ale bohužel ne za panelákem. Tím pádem jsem musela docela vysvištět i schody a pak jsem to půl hodiny rozdejchávala:o))). Přestěhovali jsme se z naší ložnice o patro níž, abych nemusela každou noc zdolávat naše alternativní schodiště a snad víc než já to uvítali oba foxlíci. Do postelí se vrací pokaždý ihned, jakmile vstoupíme do bytu a celý dopoledne jsem o nich nevěděla - a to jsem snídala, šustila pytlíkama od piškotů a vydávala i další zvuky a vůně, na který obvykle reagujou velmi citlivě:o))). Jsou to holt naši nerozmazlení oceloví psi:o).

Na druhou jsem je vzala na přehradu a z přehrady tentokrát k lávce u vysokoškolských kolejí a Březovou alejí na Liďáky a kolem zoologický po Masaryčce domů. No to jsem si dala. Z naší trojice jsem byla pravděpodobně jediná, kco se chtěl venčit. Artýsek šel celou přehradu bez vodítka, zato tři až pět metrů za mnou a u každý zpětný odbočky zkoušel, jestli to náhodou není ta naše vracecí. Nebyla. O Bubíšovi nevím nic. Šla mi těsně za patama a jelikož to s mým výhledem na zem není moc valný, tak prostě nevím, co celou dobu dělala. Lepší to bylo až když jsem jí chytla na vodítko, to jsem věděla, že se za mnou vleče jako smrad. Doma oba opět zalezli pod peřinu a dělali, že tam nejsou.

Tak já nevím. Nejsou nemocní?

Nejsou!

Na hřišti oba pookřáli tím nejvíc neuvěřitelným způsobem. Míra s Artýskem házeli frisbíčko, Bubíš se mnou "agilitila". Jeli jsme se totiž taky podívat na obrany a zároveň vezli Pavlíně flešku, kterou jí dlužím už asi tak milion let. "Ta fleška ti, teta, není souzená:o)!" Bubíškovi jdou krátký sekvence krásně, a na zapojení do slalomu jsem vyloženě pyšná! Na jarní A-jedničky to rozhodně je a možná se jednou dostaneme i do dvojek! Zastavovaný narozdíl od našich sbíhaných vykazujou nějakej progres a čas od času to vypadá opravdu dobře. Drobná výhoda je i to, že běžet podél kladiny opravdu nemůžu, což odhalilo Bubíšinu neschopnost zastavit ve vyšší rychlosit, ale bůchví, jestli bych si toho všimla za normálních podmínek, takže takhle s tím můžeme pracovat a zvyšovat kritéria (odbornost nade vše:o)... Na kladinu dávám granule právě kvůli drobnému zpomalení. nemám zpomalování psů ráda, ale potřebuju z ní dostat něco k odměně, takže proto. Doma se oba nažrali a padli. Jelikož ovšem sedím na gauči u notebooku, obložili mě jako chlebíček a na každý straně mi chrápe (a to teď nemyslím hanlivě, oni opravdu nahlas chrápou, jako dřevorubci) jeden. Na jedný straně oba být nemůžou, neboť Bubíš se v nevysvětlitelných intervalech budí a na Artýska vrčí. Když by mezi nima nebyla moje maličkost (padlá slonice), Bubu by na mistra bombastika vystartovala, i když by si už mohla pamatovat, že ještě NIKDY nevyhrála a nakonec se na zádech vždycky počůrala! No, Bubíš není svou pamětí zrovna proslulá:o).

Hihi, až při stříhání videa jsem si všimla, jak moc se snažím trpalsíkovi pomáhat při náběhu do slalomu a to ho nejjistěji dávala, když jsem jí tam neoxidovala! Tak příště!

Úterý 15. 10. 2013

Dneska bylo ráno krušný. Bolí mě části těla, o kterých jsem netušila, že je mám! Bolí fest, takže jsme se ráno plazili naší první ranní místo obvklých 20-ti minut spíš tak třičtvrtě hodiny, ovšem tu stejnou trasu. Doma jsem padla za vlast a jenom se probírala psíma stránkama. Zajímavý jsou reporty z MČR agility od Míši (Alfonso a Dorica FXH), ale hlavně od Báry Sajdokové (BestMudi). U Báry jsou nakonec nejvtipnější částí komentáře, který se k článku rozjely. Připomnělo mi to mojí akci na téma vykastrovanej kříženec se stahovákem a eletrikou kolem krku:o). Děvčata kometáře píšící se nakonec rozhodla, že téma článku budou ignorovat a raději se zaměří na něco úplně jiného, o čem ale vlastně ten článek vůbec není (stejně jako v mém případě:o), zato si na tom vyléčí nějaký zalezlý komplexy. Dobrý, doporučuju:o))).

Místo druhýho venčení jsem seděla v čekárně na gyndě, kde se teď teším z jejich zájmu každý týden. Možná by bylo lepší pobíhat s Artýskem po přehradě plný psů navolno než hodinu čekat v čekárně, aby vám řekli, že rodit ještě rozhodně nebudete.

Na hlavní venčení jsme se vydali z Nový Louky na Bedřichovskou přehradu, kterou jsme jenom tak lízli a po šotolince se vrátili zpět. Ještě jsem zpátky po tý cestě nešla a děsila se přítomnosti dokopce, ale nakonec to bylo úplně parádní, skoro rovinka. Artýsek byl naprostou většinu cesty navolno. Bomba ovšem je, že jsme ho většinu cesty viděli! Sice jednu chvíli řval někde v dálce, ale byl pryč relativně krátce, takže jsem ani nestačila být nervózní. Ani pak se rozhodně nedržel do dvou metrů od milovaných páníčků, ale lesem prosvítal a procinkával.Ty kšíry, co má na sobě jsou upravený na jeho volno-pohyb. Kromě identifikační známky s telefonním číslem tam má taky rolničku. Nevím, jestli jeho to nějak štve, ale je celkem dobře slyšet, i když není vidět a i lidi tak nějak tuší, že jde pes a ty svoje si chytají častěji. My jsme ovšem nepotkali nikoho a kolem půl šestý už v lese začalo být docela šero. Nakonec jsme byli v pohybu hodinu a půl a okruh to může být dlouhý tak pět kilometrů, takže máme i celkem obstojnou postupovou rychlost:o). A čůrala jsem jenom jednou!

Víc fotek nemohlo vzniknout, neboť i když jsem slíbila, že nabiju baterku, nabila jsem prdlačku:o).

Pondělí 14. 10. 2013

Ráno (teď je ráno v devět:o) jsem se oblíkla, vylítla se psama na první ranní vycházku a pokročilé dušnosti si všimla až po cestě domů, když už u nás v pátým patře Artýsek kouřil doutník a já se marně snažila dolézt do patra druhýho. Už tam mám místečko, kde se opřu a sípám. Bubíš taky sípá, ale přede dveřma do bytu, protože chce zpátky do postele spát. Je to poněkud jiný druh sípání, ale já se tím utěšuju. Nejsem jediná troska na schodech!

Sotva jsem se ve dvanáct vydejchala, už jsem byla na cestě na přehradu. Takhle kolem poledne důchodci s neovladatelnejma kříženečkama spí po obědě a pracující lid s neovladatelnejma labradorama ještě nedorazil z práce. Potkáváme akorát matky s kočárky, který nade mnou a mýma dvěma psy a jedním břuchem kroutí hlavou, a to je jedinej důvod, proč si tam troufnu. Dneska jsme potkali samojeda, kterýho si sice paní chytla na osmimetrovou flexinu, ale nějak jí zapomněla namotat či co a retrívra, kterej "nic nedělá", což zřejmě znamená, že rozhodně nereaguje na nic kromě Artýska. Ne, že bysme to zvládli nějak bravurně, na druhou stranu nikdo nedošel k žádný úhoně.

Před čtvrtou jsme dorazili na hřiště. Artýsek po včerejším frisbíčkování drobně kulhá, což je závada, která zajímá pouze a jedině mě, takže jsme nakonec skončili u trochy poslušnosti. S trpaslíkem zónujeme a slalomujeme. Oba hafíci byli dneska úžasní. Tím nemyslím, že by jim to nějak výjimečně šlo, to probůch ne, ale bylo nám tam prostě fajnově. No a jelikož se mnou mlátí hormony, sestříhala jsem vám to do krásně kýčovitýho videa:o))). Ještě chvíli a začnu šišlat...!