První sporty 30. 11. byly ve znamení poznávání novýho prostředí. Byla to pro Artýska děsná darda neboť musel být v jednom okamžiku všude a všechno očůrávat a očuchávat a při tom se rvát s jinými pejsky... Těsně před námi končí koně a hala by i bez toho voněla úplně jinak než kdy můj psík cítil. Začali jsme pozvolna, jenom klasicky skočky v různých kombinacích. Udržet Artýskovu pozornost se ovšem většinu času jevilo jako naprosto marná snaha. Ale světlý chvíle měl...když jsem našla čísi míček a odlákávala ho na něj. Na to že má být psík "nahatý" je obojek a košík až moc:o))). V hale je trochu šero, takže fotky možná budou nebo nebudou...:o))). 

Druhý Psí sporty 7. 12. už na nás byly trochu moc. Nejsem si jistá, jestli bysme neměli trochu brzdit a znovu si raději dát basic. Neumíme překonat skok daleký, slalom by taky ještě chvíli potřeboval na usazení a komlikovanější sestavy nemůžeme zvládnout, protože pejsek se na mě neumí dostatečně soustředit a já mu ještě neumí dostatečně jasně říct, co po něm chci. Je to zapeklitá situace. Chce to víc času... Skoro mám pocit, jestli se netlačíme někam, kde pro nás zatím není místo... Pavlína postavila základní parkur a ztížila ho tím, že jsme vybíhali vždycky dva proti sobě. Ten parkur sám o sobě už nebyl úplně lehký a míjet někde po cestě psa je pro nás prostě nepřekonatelnej problém. Asi se někdy začít musí, ale myslím, že na nás je to moc brzo. Ta hala je nový prostředí, který Artýse vyvede z míry, do toho tam je novej pejsek, kterého je potřeba vyškolit, kdo tam tomu šéfuje (v Artýskovo očích Artýsek:o), některý fenky průběžně podezřele voní (podle Artýska:o) a já se ocitám na posledním místě seznamu zajímavých věcí v okolí. Potom padá veškerá snaha o ovladatelnost psa. 

Já tomu raději asi vůbec nerozumím. Na třetím kurzu agility byl Artýsek úplně skvělej, dokonale ovladatelnej pejsek a agilitění mu moc šlo. Konečně se urodily i nějaký fotky, tak na ně mrkněte. Zvládal i celkem náročný pasáže a naučili jsme se skok daleký. Mít ocásek, tak vrtím co to dá...

Na čtvrtém kurzíku se nás sešlo pomálu a hlavně nepřišel žádnej kluk, takže Artýs makal jako dobře namazaný hodinky. Dokonce tak dobře, že slalom jsme dali bez ňamičky!!! Sice trochu povoňávala Týna, ale psík se krásně dal odvolat. Na začátku jsme chvíli zkoušeli dogdancing. Je to sranda veliká, hlavně pro ty s velkými psíky. Ťapká-li po zádech foxlík, dá se to. Ťapká-li vám po zádech třicetikilová Týna, už to není úplně to ončo:o). 

Na pátý kurz psích sportů jsme prostě nedorazili a to pouze a jenom díky mně. Jsem zavalená stohama písemek a papírů na rok 2009. Tak dlouho jsem to odsouvala až je to teď hromada papírů veliká jako Mt. Everest. Doufám, že Marušce alespoň vyjdou nějaké fotky a budu se moct kochat na dálku. 

Na šesté sporty jsme dorazili s doprovodem. Stále si ještě netroufám řídit, a tak nás přivezl Míra. Chvíli koukal, ale pak mu už byla zima a odjel. Viděl Artýskovo nejdivočejší část - rozcvičku. To se ještě psík na mě příliš nesoustředí a kdáká na voďáku a zajímá ho všechno okolo kromě mě. Naštěstí se doba rozcvičkového šílení stále zkracuje. Měla jsem trochu vítr z Týny (akorát dohárala a to je něco pro mého trotla) a taky z Freyi (i ta je ještě trochu voňavá) a taky z Nicka (...je potřeba ho zabít...), ale nakonec se Artýsek ukázal jako naprosto vzorný pejsek!!! Dokonce se mi ho podařilo odvolat i od Týny, která vyjekla na Nicka ať už jí dá pokoj!!! To je jako z knihy snů! Vykašlal se na voňavou fenku, kterou otravoval nepřítel a přišel ke mně! A taky jupí!!! Už se nám do hlavičky dostal slalom. Už není potřeba ňamičky, stačí ukazovat a říkat. Myslím, že to pejskovi šlo moc skvěle.

Fotky ze sedmých psích sportů vypadají jako kdybych musela Artýska ke cvičení moc přemlouvat, ale nebylo to tak. Na agilitění se moc těší a maká jako šroubek:o). Trochu jsme bojovali s vysláním. Pejsek měl k další překážce podběhnout kladinu a to vůbec nechápal, co to po něm chci. Budeme na tom muset zapracovat. Je to tak skvělý pes, že už dokonce vzbuzuje údiv všech, kteří ho poslední měsíc dva neviděli. Všichni se diví, jak je poslušný a klidný:o))). Opravdu jsem se přistihla, jak stojím s rukama v kapsách, pes s povelem lehni leží u mých nohou a já koukám na snažení ostatních. Nikde nikdo neřve, neškube vodítkem, neodchází a neveje... Až jsem se musela usmát, že je to pěkná nuda:o))).

Osmé agilitění jsem prostě nezvádla, neukočírovala jsem situaci a dopadlo to prapodivně... Vezla jsem s sebou Agátku, se kterou měla běhat Maruška. Začalo to neskutečným vláčením mé osoby od auta. Artýs je trotl a do haly se tak těší, že se rve na vodítku dopředu a dá se zastavit jenom holou silou. Agátka byla na krátkým vodítku a rvala se velmi podobným způsobem. Trochu zpruzená jsem došla do haly a tam? ZMATEK!!! Lidi stavějící překážky, jejich psi lítající všude kolem, paní, která bez ohlášení přivedla svýho psa (s koulema!!!) a nechala ho vrčet na Artýse, Amy, co dohárala a voněla a navíc je to Amy (to vypovídá o všem), servaná Týna s Adélkou, což můj pes chce řešit, hysterická fenka nahatýho psa, která se také ukázala poprvé, cizí lidi stojící ve dveřích... ZMATEK!!! Bylo toho moc i na mě natož potom na Artýska. Naprosto mu přeskočilo a nedalo se s ním nic!!! Agátka Marušku na milost nevzala a nehodlala s ní ani mluvit. Rozvička se nedala udělat nijak, protože Maruška musela mluvit s tou paní od novýho psa a nemohla si vzít Aguši. Nakonec mi praskly nervy a zavřela jsem šíleného neovladatelného řvoucího psa do auta a nechala jsem ho tam celou dobu a agilitila s Agátkou. Více o agilitění s Agátkou čtěte zde.

Pak přišly výčitky, že takhle přece nemůžu řešit problém svýho psa, tím pádem můj. Když jsem se vrátila do auta, skoro jsem svojí neschopnost obrečela a slíbila si, že tohle už se mi nestane. NIKDY.

Život s Artýskem je prostě takovej...

A omlouvám se Pavlíně za moje přispění ke zmatku a drzost, s jakou si přivedu na Smečku dva psy...

Na devátých psích sportech se Artýsek choval naprosto vzorně!!! Částečně proto, že jsme dorazili o půl hodiny později (a tím nezažili žádný připravovací zmatek) a částečně proto, že jsem byla moc v pohodě a nějaký jeho řvaní mě nemohlo rozhodit. Stal se zázrak a psík neřval!!! Jenom chvíli skučel po Amy, ale to jsme hravě zvládli pomocí ňamiček. Parkur běhal parádně a nakonec jsme ho celej zvládli za 1,01minuty, což považuji za skvělej výsledek mezi tak silnou konkurencí jako je Amy, Ellen a Tori.

Já tomu nerozumím, co si Artýsek myslí, že se mu s Amy asi tak podaří. Stejně tak nerozumím Amy, že jí nevadí za zadkem hopsající puntíkatej nadrženec. Nejbližší vysvětlení je to nejjednodušší. Artýs je foxteriér, Amy je labrador! Na desátých psích sportech jsme bojovali nejen s parkurem, ale i s přitažlivostí labradoří blondýny, která neumí říkat ne:o). Prostředí bylo pojato jako že závody. Měřil se nám čas, hlásily chyby. V mém případě se to rovná naprostému pocitu zmaru doprovázeného chybama, o kterých se mi normálně ani nezdá! S naprostou samozřejmostí jsme na druhý pokus (už neměřený) parkur zaběhli bez chyby a velmi elegantně. O prvním pokusu se nebudu rozšiřovat. Vystihuje ho citoslovce BLE.

Příští týden nám začínají nový kurzy. Zase s Amy:o). Moc se těšíme. Sportu, a tomu psímu v hale Vysoká se skvělou hospůdkou co by kamenem dohodil především, zdar!