"Přežili jsme" je naprosto přesné vyjádření situace. Nelze říct "došli jsme" nebo nedej bůh "doběhli", my jsme prostě přežili.

Sedím u počítače a přemýšlím, co mě NEbolí! Hořejšek těla je celkem v pohodě, i když nesmím moc používat mezižeberní svaly k dýchání. To se lehko a řekne a hůř udělá! Čím níž, tím je to horší. Zadek mě bolí příšerně, zadní stehna brutálně, přední stehna děsně. Na lejtka raději ani nemyslím a co se chodidel týče - klidně bych si je upižlala nožíkem na houby, aby byl klid. To jsem se ještě nezmínila o kloubech. Ach ano, kolena. V jednom mi při každém pokrčení křupe a druhé nejde pokrčit, ale kam se to hrabe na kotníky. Ty včera přibližně na 20. kilometru přestaly fungovat. Zatuhly a kdykoliv jsem je chtěla použít, tak vyskočily a musela jsem kroutit nohou a doufat, že zase naskočí. Tudíž jsem v pohybu vypadala jako kretén - ne že by to obvykle bylo lepší, ale čeho je moc toho je příliš. Jinak moooc hezkej vejletík.

 Na rozdíl ode mě jsou psíci a Míra v nekonečné pohodě. Míra jel dneska na volejbalovej turnaj a mám pocit, že psi by klidně šli znova. Nejdřív vládly trochu pochybnosti ze strany organizátorů, jesli by měla jít i Bubík, neboť organizátořina fenka borderky (Bubíšina věku) toho měla při trasování plný zuby, ale foxl je foxl a Bubu doběhla do cíle nadšeně s jiskrou v oku. Dokonce si ještě pár set metrů před cílem hrála s klacíkama a prudila Artýska. Artýsek taky nevypadal nějak výrazně zmožen. Sice během cesty přešel z tahu na krev do tahu mírného, ale do kopce mi pomáhal celých 40km a z kopce dolů bohužel taky. Týsek se z vodítka nepodíval a vedla jsem si ho klasicky upnutýho kolem pasu na krátkým pružným a na kšírech. Bubíš měla kšírky taky, ale většinu cesty (kromě silnic) byla na volno. Ještě není s vodítkem moc kamarád a to tahání  a pružení by ji mohlo utahat a nosit na ruce šestikilovýho psa po třiceti nebo pětatřeceti kilometrech není opravdu nic moc. 

Na mapě vypadala cesta zajímavě, v reálu se to naplnilo až příliš doslova. Do nějakého 25. kilometru to šlo, ale pak začala vracečka a to po tak hnusný cestě, že i svěží člověk by se trápil a já už měla velmi omezený pohyb! Skákalo se po podmáčených kamenech dolů z kopce a všude okolo byl takovej divnej les... Pokusím se vyprodukovat mapu i s itinerářem.

Nakonec jsme to šli 9h a 41minut. Čas je to napsrosto odpornej - jsme předposlední! Ke cti mi může sloužit, že jsem vydržela tak dlouho jít a po cestě jsme stavěli jenom jednou na výborný knedlíky s borůvkama. Největší ztrátu jsme nabrali na posledním kilometru, dvou. To už mi nohy fakt nefungovaly, ačkoliv strašlivě bolely a slimáci mě přebíhali s výsměchem.

No, na dalších 40km se půjdu podívat až za rok, dřív ani omylem a to jenom proto, že mi to nedá nevyzkoušet, jak na tom budu. Teď dost špatně. Koneckoncůj sem starší těžká slečna, tak se není co divit.

 Fotky zde...

Bohužel cesta byla tak daleká, že se mi nevejde na výšku na monitor, tak to budete mít trochu odděleně:o))). 

Itinerář najdete zde!

Skončili jsme sedmnáctí. Byla tam slečna, která tu trasu běžela a v cíli byla ve tři a největší hrdina pán, kterej doběhl kolem druhý. My jsme docaprtali chvíli po šestý. A ještě jsme nebyli poslední, ale poslední jsme byli mezi holkama pod 35. To jsem skoro na hornní hranici, ne?:o)))