... tudíž se kvapem blíží sobotní propadák. V našem obýváku o pěti metrech čtverečních jsem se umlátila o lampu a narvala to ramenem do sloupu podpírajícího střechu (bydlíme v podkroví). Bolest utišila jedině radost, že mi střecha nespadla na hlavu - taková to byla rána. K tomu jsem si předevčírem uhnala téměř mdloby zjištěním, že malej pes nevydrží ležet, když kolem ní hopsám. Před totální hysterií mě zachránilo pouze to, že se nakonec ukázalo, že Bubíš nevydrží ležet na klouzavých dlažkách, protože se jí rozjíždějí nožičky. Na koberci ležet vydrží. Jak dlouho těžko říct.

Není si to kde zkusit, protože ti, kteří mají koberce, mají taky kočky a tam, kde nejsou kočky, jsou dlaždičky nebo sníh. Se sedem řešíme podobný problém na téma NEZVEDEJ PROBŮH PŘEDNÍ PACKY!!! Tolik práce mi dalo vysvětlit (chápej = vyklikat) Artýskovi, že má přední packy a on je teď  tak šťastnej, že je má, že je neustále zvedá. Vypadá u toho jako robotický japonský psík.

Debilně.

Co si probůh počnu?