První

Pane bože, co já tu vlastně dělám?

Ráno jsem musela vstávat příšerně brzo. Psík se normálně vydrží válet v pelíšku (rozuměj – u mě v posteli) klidně i do deseti, ale teď okamžitě poznal, že se něco děje a jelikož on nesmí chybět nikdy u ničeho, postavil se ke dveřím a jal se skučet. To mi klidu k balení věcí, který bych možná mohla potřebovat, nepřidalo. Ke kamarádce do auta jsem naskočila úplně vyřízená s patnáctiminutovým zpožděním. Arturek stále skučel.

Skučení ho přešlo o hodinu později, když jsem se snažila nás odprezentovat. Artýsek zřejmě vyhodnotil skučení jako málo průbojné a jal se štěkat. No štěkat. Řvát je mnohem výstižnější. Řval, když jsem ukazovala očkovák, řval, když jsem odevzdávala výkonnostňák a řval, i když se paní ptala, proč furt řve. „Těžko říct, zřejmě má pocit, že se o něm málo ví.“ Na chvíli přestal řvát u měření, a to jenom proto, že vrčel na borderku. Co má na něj tak upřeně koukat, co? Nakonec mi praskly nervy a umístila jsem osloně do auta. Řval furt, ale já šla dost daleko a už ho neslyšela, takže jsem se mohla tvářit, že můj pes je rozhodně v autě v klidu.

O parkuru se říkalo, že je těžkej, spíš dvojkovej. Mně připadal nejmíň osmičkovej. Na několika místech jsem si připadala jako v londýnským metru. Hodně lidí, žádnej únikovej východ a nakonec jedete na opačnou stranu.

Okamžik pravdy se blížil a já musela pro Artýska. Nevím, co v autě dělal a zjišťovat to nehodlám. Podle zafuněnosti skel cvičil aerobic. Dovést ho na start bylo neskutečný dobrodrůžo. Všude kolem nás se pohybovali psi navolno. Jedni jen tak zevlovali, dalším byla házená hračka, jiní cvičili dogdancingové cviky… Artýsek se zmítal na vodítku a nedal se nijak zaujmout. Před první překážkou jsem vážně uvažovala o tom, že to proběhneme na vodítku nebo se na to úplně vyprdneme. Nakonec jsem ale kousek Artýska zahlídla a asi i on mě uviděl přes svou šílenost. Opatrně jsem sundala obojek a pak se to stalo. Pejsek tu z ničeho nic u mě byl úplně úplně a během celýho běhu neodešel.

O zpáteční cestě z parkuru se nebudu rozepisovat. Ten pes byl prostě moc černej, moc velkej a moc v cestě, a proto musel poznat, jak chutnají foxteriéří pravidla. Krev ale netekla a prej můžeme přijet zase… 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde