Artýsek se opět projevil jako opravdická osobnost a doufejme, že úplně naposledy mě (opravdu pomalu chápající) přesvědčil, že bude dělat všechno na světě kromě agility. Pravděpodobně proto, aby mě uchránil od kritiky mého vedení jeho maličkosti po parkuru nebo dokonce absence zpracování zón. On je to takovej ohleduplnej pejsek.

Ale svatej pokoj mi taky nedá. Kromě toho, že se evidentně zamiloval do svojí nepřesný a tragický poslušnosti, tak si taky rád zatancuje a zachytá frisbíčko (to k smrti rád). Na všechny cviky si vytvořil vlastní náhled, a zatímco normální psi se k noze oduševněle rovnají, on si k ní neurvale přihopsne, zalomí mi koleno a poslintá botu. Elegance. Nicméně slintá a přihopsává radostně a nikoho neohrožuje na životě, takže naše další cesta povede do…jinam. Jenomže mně se agility pořád líbí a stejská se mi po DISkvalifikacích, neřešitelných technických pasážích a zónach skočených z Marsu… Ještě že Artýsek má v tomhle směru dokonalého zástupce - malou šílenou a uřvanou foxteriérku Bubu.

Bubíš, na rozdíl od Artýska, se mnou spolupracuje na čemkoli kdykoli a jakkoli, bohužel v bezchybné a hladké spolupráci jí brání poněkud šílené nožičky. A nožičky vládnou. Vládnou zbytku těla a především centru řvaní někde v místech, kde bývá mozek. Tudíž Bubíšin pohyb se skládá ze skákání metr a půl vysoko do vzduchu kombinovanému s brutálním řevem, skučením a vřeštěním. Ideální začátek pro slibnou agility kariéru:o))). Bubíš dokáže hlavou narazit do vršku tunelu (a to má v kohoutku kolem 36cm), dokáže si při přeskoku dosednout na laťku jako papoušek, chvíli tam zůstat a pak spadnout na záda, protože jí to tam prostě převáží, dokáže naskočit na slalom bokem a vyrazit si dech, dokáže se odrazit daleko         PŘED lomem áčka a stejně se nedotknout výstupní zóny a to je jenom zlomek věcí, který Bubíš dokáže. Nic z toho jí nikdy ale nezastaví a znova a znova se radostně vrhá kamkoliv si myslí, že se vrhnout má. Na „CONTROL“ se pracuje, ale jestli se Bubu někdy dobere rozumu, težko říct.

Nakonec mám psa, se kterým je agility opravdu FUN a to často taková, že odcházím s křečema v břiše a uslzenýma očima od smíchu a kolem nohou mi hopsá a řve přešťastná Bubíš, že jsme si zase tak pěkně a radostně zaagilitily.