V neděli ráno jsem se jenom těžko přetěžko probouzela a ihned si vymýšlela všemožný důvody, proč na závody nejet. Nesnáším závodění. Lítání po kdekoliv za účelem poražení ostatních soupeřů mi připadá debilní, ještě míň chápů lítání za účelem dokázat si, jak jsem dobrá... Ovšem zkoušky pro Artýska chci a jinak než na závodech to nejde. Tudíž hurá na závody. 

 Chlumec jsme našli snadno. Místo konání závodů už poněkud hůř, ale přesto jsme se zvládli dokodrcat na prezentaci včas. 

Na neoficiálních závodech bych čekala víc takových šimšů, jako jsem já s Artýskem. Tady to bohužel vypadalo, že se sešli samí mladí nadějní přemotivovaní majitelé různých typů kolií a čivav, případně kříženců kolií s čivavou... Tam, kde jsem se já snažila Artýse urvat od kolemjdoucích psů, oni cvičili navolno dogdancingové prvky; tam, kde jsem se pokoušela umlčet řvoucího přehecovaného tvora, oni házeli míčky a bušili psy do hrudníků a v neposlední řadě tam, kde já jsem se snažila být zodpovědná a psíka držet pod dozorem, ostatní lidé naším směrem dávali volno a pak kroutili hlavama, že jsem nerudná. Pakárna.

Po přibližně 100letech na nás přišla řada a tam to začalo: Artýsek byl jednoduše dokonalej. Moje stresy typu - odložená fenka u startu, řvoucí BOC těsně za skočkou u konce hřiště, tunel - pytel z podivnýho materiálu, paníček moc blízko za tunelem atd. - se ukázaly jako stresy opravdu jenom MOJE a nikoho jinýho. Jakmile jsme s psíkem vstoupili na parkur, Artýsek se na mě zadíval a pak už celý běh nekoukal na nic jinýho!!! Kvůli mémušpatnému ukázání minul hned čtvrtou překážku a vrátil se přes ní ke mně a tudíž jsme byli disk., ale běželi jsme dál a bylo to hrozně parádní. Možná jsem se pak už přestala bát, protože najednou o nic nešlo a zaběhli jsme to opravdu výborně. Ještě jedna chybička by byla na slalomu, který jsem se rozhodla jít zprava a Artýsek to nestačil dobrzdit, ale na druhý pokus se už zaštosoval skvěle a ostatní překážky zaběhl s absolutním přehledem. Na kolii možná slabý, na foxteriéra dokonalý!