Několik hlasitých vět už jsem smazala a pořád dokola mi tu zůstává jen jediná: Jsme doma...!
Ježiši, to zase byla vejprava! Daleko. Vedro. Dlouho. Bubíš:o). Moje malý šílený foxteriéří éro zvládlo během víkendu vycizelovat áčko do neskutečných proporcí a opravdu z něj udělalo skočku. Vysokou adrenalinovou skočku. Taky se rozhodla, že laťky se shazujou a v jednom běhu jich dokázala pokosit i pět. Malá násobilka odhalí neskutečný množství trestných bodů a to nebyly všechny, taky ještě jedna odmítačka a áčko, takže nakonec 35. No, kdo tohle dokáže vytvořit v jednom běhu? Jedině Bubíš:o). Myslím, že MO nejsou závody na opravování zón, na to jsou naše okresní přebory. Tady se závodí proti Le:o). Le jsme neporazily, ale zvládly jsme něco neskutečnýho - vyběhat si sobotní finálový běh před tribunou s dobrou stovkou lidí:o)))! Málem jsem se tam před během pozvracela a finálovej běh podle toho taky vypadal. Silvie mi říkala: Neboj, to bude dobrý. Nebylo:o). Ztracený jsme byly hned od druhý překážky, poshazovaný laťky, odmítačka na houpačce, ze který Bubíš vystoupila tak brzo, že jsme se ani nemohly tvářit, že trošku byla a pak následně diskvalifikace někde ani nevím kde. Pan rozhodčí do finálového běhu zařadil dvakrát áčko. Nad tím jsem jenom zakroutila hlavou a s hysterickým smíchem pokračovala v prohlídce. Masakr. Čím dál soutěž pokračovala, tím horší byla moje schopnost soustředit se a nebo, nedejbůch, zapamatovat si parkur!!! A parkury byly těžký. Likvidační. Plný chytáků a pastí a rychlých pasáží zakončených OUTem. Tam s Bubíšem nejsme a nikdy nebudeme, ale nakonec ty těžký parkury byly pořád stejně těžký, až mi nakonec těžký nepřipadaly. Vlastně finty v nich jsou pořád stejný. OUTy tam, kde budete pravděpodobně pozdě, vlnovky na všechny možný způsoby, náběhy od slalomu, o kterých se nám s Bubu ještě ani nezdálo... Při pátým parkuru už jsem nebyla překvapená žádnou prasárnou, kterou rozhodčí postavili. Prostě tam jdete a něco si nachodíte:o). Náš handlingový arzenál není nijak obsáhlý, a tak jsme si s malou nakonec vystačily s FC a BC a párkát s "němcem" a tím jsme skončily. Nachození a vybrání handlingu bych neměnila, ani v těch bězích, kde jsme se DISKly. Myslím, že jsem to pro nás vybrala dobře, ale blbě ukázala. Čím víc běhů jsme běžely, tím míň jsme si s malou rozuměly a myslím, že to bylo oboustranné. Já byla pořád pomalejší a pomalejší a míň přesná a důrazná, malá musela být taky hotová, ale u ní to není poznat...; snad jenom tím, že mi míň rozumí a to, co by odpočinutý foxterIér ještě ustála, uvařený foxteriér vyhodnotila jinak. Nevím totiž, co jinýho by jí donutilo přeběhnout mi za zádama, skočit skočku a vydat se do tunelu tři metry daleko, když jsem dělala čelo:o))). Nedělní poslední běh JUMPING jsem vzdala a nešla už ani na prohlídku. Chtěla jsem za víkend běžet sedm běhů a to jsem zvládla nad plán i bez toho JUMPu, takže jsme se vydali domů dřív.
Moje malá zlatá Bubíš předvedla neskutečnou výdrž a velký srdíčko, když nezpomalila ani v těch pětatřicetistupňových vedrech na umělý trávě bez mráčku nad hlavou. Nezabalila to ani na chvilku! Je to hrdina!
Páteční zkouška:
Ubytovali jsme se v malinkým příjemným penzionku pět minut autem od stadionu, vyspali se a na čtvrtou dojeli na prezenci. Koláč jsem snědla, slivovici odmítla:o). Postavili jsme si stan a čekali na pátou na prohlídku. První parkur stavěl pan rozhodčí Bernd Huppe. Měla to být dvojková zkouška, ale nevypadalo to ani jako zkouška pětková. Bloudila jsem mezi překážkama a říkala si, že tohle bude strašlivá ale strašlivá ostuda a přemýšlela, kam se jít zahrabat. Na umělý trávě mě nic nenapadlo, tak jsme šly na to. Nakonec to tak těžký nebylo. Škoda, že neumím pravidla agility a nevím, kdy rozhodčí ukazuje chybu a kdy odmítnutí. Kdybych totiž poznala, že pan rozhodčí ukazuje na houpačce chybu, nešla bych jí znova a nenechala nás DISKnout. Doběhly bysme s chybama, ale doběhly, a to jsem měla za cíl - dobíhat běhy, protože opravovat a cizelovat můžeme kdykoliv jinde. Strašlivě se za sebe na videu stydím. Na všech jsem tlustá a pomalá a prostě fuj.
Sobotní Open II:
Zase Hipík (jak jsme si rakouského rozhodčího okamžitě přejmenovali:o). Když jsem to procházela, připadala jsem si jako blázen. Všichni kolem mě točili a spinovali a já Bubíše upíchla na pravou ruku a hodlala jsem jí na tý jedný ruce dovést až za kladinu a tam teprve udělat záda. Za medíky běhalo něco kolem šedesáti psů a tenhle parkur jich doběhlo 14. Bubíš jako čtrnáctá:o). Asi nebyli všichni tak marný, ale v běhu bylo spousta míst, který s Bubíšem vypadají triviálně, ale nejsou. Bubíšova schopnost nevyhledávat překážky a držet se u mě se jeví jako ideální agiliťácká vlastnost a s lepším psovodem by malá byla hvězda. Třeba hned první vlnovka (2)OUT (3)OUT (4)slalom vyšachovala naprostou většinu diskvalifikovaných týmů a to ještě nedošly ke skočce před áčkem, která psy prostě vynášla do slalomu. Kdo doběhl tam, měl vysokou pravděpodobnost, že tam padne. Při Bubíšově nástupu na áčko Hipík málem omdlel. Myslím, že nic podobnýho ještě neviděl:o). Následovala rozlišovačka houpačka vs. kladina, kde psi z pro mě nepochopitelných důvodů vybírali kladinu (no, nejspíš mají tah na překážku před sebou:o), pak vlnovka do tunelu, kterou nedal taky skoro nikdo a nakonec předposlední OUT. Tam se dostal už málokdo a z toho málokoho tam dost týmu skončilo... Prostě síto jako prase:o). Nevedla jsem malou dobře. Hodněkrát jsme se potkaly, často jsme obě byly zmatené, ale není úplně snadný Bubíše DISKnout. ONA handlingový chyby nedělá:o))).
Tohle je ten běh s pětatřiceti trestňákama:o). Na druhou stranu si Bubíš vzpomněla na kladinu a vážně hezky tam zastavila. Shazovala hodně celej víkend. Nevím, čím to může být... Možná jí neseděl povrch nebo jí něco bolelo...? Nebo jí prostě jenom pálily nožičky a to se pak na nějaký laťky může taky z vysoka...!
Sobotní Agility Open I:
Běhalo se na třech parkurech. Dva měly vyžraný large, na jednom běhaly smallíci a medíci. Každej rozhodčí postavil parkur a my se na nich točili. Proto jsme první běžely na parkuru C Open II a teprve potom se přesunuly na parkur A na Open I. To bylo asi to klíčový, pro naší kvalifikaci do finále (viz. systém kvalifiace). Pro nás druhý agility stavěla finská rozhodčí Sarri Mikkila a byl tuze hezkej a já se ztratila, protože už jsem nemohla a nebyla jsem včas za tunelem pod áčkem na BCčko. Laťky zvonily a zóny nebyly nic moc a my z toho vypadly jako 20. tým z dvaceti odběhnuvších týmů:o))). Takže zase poslední:o). Tenhle parkur byl přes celý fotbalový hřiště od našeho stanu, takže jsem neviděla, kde se všechny ty týmy mohly DISKnout. Nás rozhodně zastavil náběh do slalomu - aby byl slalom mezi mnou a Bubíšem, toho bohdá nebylo a taky to bylo hnedle pozdnat:o). Ale nakonec jsme se namotaly.
Sobotní Jumping:
Podvečerní jumping už prostě byl nad moje síly. Seppo Savikko (Sepík) postavil jumping, kde ty nejdelší tunely byly rovně a bylo jich tam hodně. Běželo se přes celej parkur tam a pak zpátky a pak zase tam a zase zpátky a když Bubíš z jednoho tunelu vyběhla metr přede mnou, a to jsme měly v plánu záda, byly jsme v pr..., na moje řvaní do zad si kupodivu zvolila jinou díru tunelu (kterou bych teda ale vybrala taky z psovodova řvaní) a byl z toho DISK. Jojo, determinujícím faktorem jsem se stala já. Míra dostal přísný zákaz už cokoliv natáčet, tak mám přesnou fotku psovodova rychlostního selhání:o). Jenomže tenhle DISK neovlivnil nijak naši následnou kvalifikaci do večerního finále, takže místo večeře a postele další parkur...
Sobotní finále:
Na finálový běh jsem se netěšila. Nemám vůbec důvod ukazovat s Bubíšem naše agility DIVÁKŮM!!! Opravdu neumíme nic! Běháme rády, ale tak nějak soukromě. Nemusím být nutně za šaška všude! Nebylo mi hezky a zapamatovat si za den čtyři parkury považuju za nemožný. Náš parkur zase stavěl Hipík a i to mi bylo nepříjemný - že už si nás musí pamatovat a ví, jaký jsme nuly a pořád se mu cpeme na jeho parkury a ještě navíc ve finále. No prostě jsem chtěla utéct a bylo to na mě vidět. DISK přišel na skočce, kterou jsem málo pohlídala a byla to chyba strašlivě triviální a jsem si úplně jistá, že v normálním dvojzkouškovém běhu by se nám nestala. No, pak to áčko tam a zpátky a to už jsem neběžela. Doporučuju zapnout zvuk a poslechnout si davy při Bubíšině zóně. Někteří se smějí nahlas, jiní se bojí o její život:o). Je to taková rozporuplná překážka:o). Špatně mi přestalo bejt až asi o dvě hodiny později. Už do finále nikdy nechci. Zážitek to sice byl, ale pro jednou to stačilo! Jo, ale tentokrát jsem už znala pravidla agility a zkontrolovala jsem, co pan rozhodčí ukazoval u houpačky, a proto jsme se neDISKly už tam, protože jsem věděla, že ukázal odmítnutí:o))).
Jinak Bubíšina houpačka byla zvlášností soboty. Že přes ní přelítne jako střela a houpajda se ani nehne, to je Bubíšin standart a nepovažovala bych to za nic divnýho, ale že z ní vystupuje takhle v polovině, to je novinka. Třeba to byl její rožnovský tríček:o))).
Neděle byla jasně mrtvá hned od rána. Udržet v paměti další parkury, soustředit se na ně a hlavně se začít hejbat bylo nereálný, takže nás hnedle potkaly dva DISKy.
Oba se stejnou chybou - otočka vytvořená tak pozdě, že dokonce i Bubíš ztratila trpělivost a šla někam něco skočit jen aby tam nezestárla. Už nemělo smysl tam zůstávat, a tak jsme vyrazili domů dřív. A možná ještě líp proto, že v autě jsem úplně odpadla, dělaly se mi mžitky před očima a zachránila to až ledová tříšť z benzínky. Vážně myslím, že jsem byla přehřátá a chladno v autě nevlezlo do těla, takže mi bylo parádně šoufl. Nakonec se ale teploty srovnaly a od Olomouce už mi bylo fajn. V neděli se vyhlašovaly součty tří nedělních běhů. Ty dva parkury, co jsme běžely, byly vážně parádní a moc mě mrzí, že už mi nešlo si je užít.
(Já nevím, na fotce nevypadám, jako že dávám Bubíšovi rozdílný informace různýma částma těla:o). Spíš vypadá, jako že ramena, nohy, ruka, hlava, pohled a řvaní tunel všechno směřuje do tunelu, přesto bylo téměř nemožný tam Bubíše dostat:o)))
No, musím říct, že MO je rozhodně akce, na kterou by se alespoň jednou za agiliťáckou nereprezentační kariéru mělo jet. Potkáváte lidi a parkury, který nikdy jindy neuvidíte a pro mě je krása poslouchat cizí řeči a tak nějak si říkat, že vlastně běháte na světových závodech (byl tam pán z USA:o), na parkurech od nečeských rozhodčí. Parkurech, který jsou těžký, ale hladký a plynulý a v každej okamžik mají svojí logiku a nelámou nic přes koleno. Krásný parkury. Největší konkurencí jsme si s Bubíšem navzájem, ale když se kolem vás rozcvičujou jména, který znám i já, působí to tak nějak zvláštně. Ještě zvláštněji působí, když je pak vidíte běžet live a víte, že to poběžíte taky... Pro mě je to děsně svazující, ničí mě tréma a pocit - ty vole, co tu dělám:o))), ale nakonec na parkuru se snažím nechcípnout a nemám čas myslet na blbiny.
Organizace byla prostě skvělá. Všechny startovky a výsledky byly hned, jak to šlo. Většinou se začínalo na čas a když ne, tak organizátor zpoždění ohlásil, vysvětlil. Bylo děsný horko, ale vody pro psy bylo všude litry. U každýho parkuru byl bazének na namočení psa, u tribuny byla hadice se sprchou na ochlazení pro lidi i psy a v poledne oba dny přijeli hasiči a celé hřiště včetně lidí na něm pořádně pokropili. V takovým vedru to bylo geniální. Areál je skvělej, kousíček je řeka Bečva, prostor pro vyběhání psů, házení míčků... No fakt paráda.
Příští rok místo lovit nebudu, ale když by se zase náhodou nějaký uvolnilo podobně jako letos, asi neřeknu ne:o)))).