Tentokrát jsem se moc netěšila a vlastně se mi moc nechtělo...

A to zřejmě proto, že to bylo jedno z nejlepších běhání, co se nám zatím s holkama povedlo. I Bubíš a i Dýdynka byly úplně neuvěřitelně parádní a běhaly nad svý (a moje) poměry:o))).

Bubíšovi se dokonce nakonec podařilo zastavit na zóně kladiny a i jinak běhala skvostně - nacházela odvrácený díry tunelu, pro nás neobvyklý náběhy do slalomu... Super. My si tak krásně rozumíme! Já vím přesně, kde být a ona ví neprosto přesně, co dělat. Hezký.

No a pak naše slečna dokonalá. Je dokonalá. Tentokrát se usmívala celou dobu a klidně to svedu na Pavlíninu psí tlačenku, která Plesnivku udržovala v průběžně radostné pracovní náladě a Delfínek se vůbec nerozbila!!! A ta paráda při běhu. Zvádala věci, který ještě nezná jako zkušenej mazák! OUTy a můj chaotickej handling.

Zažívám to poprvé, protože vedení dvou foxlů po parkuru se nijak výrazně neliší, ale přecvaknout z Bubíše, která je na mě opravdu extrémně nalepená a práce na větší vzdálenost jí prostě nejde, na Dýdynku není úplně snadný.

Bubíšova komfortní běhací zóna je do metru a půl ode mě. Jakmile se dostane dál v jakýmkoliv směru, okamžitě se přecvakává na mě a vyhýbá překážky jen aby se zase dostala do tý komfortní zóny. Dýdynka je přesnej opak, metr a půl je minimální vzdálenost, kam se k ní můžu nacpat. Jakmile jsem blíž taky vyhýbá překážky, ale na druhou stranu než Bubíš, vyhýbá tu vzdálenější bočnici, mine tunel a kopíruje ho za ním... Bžunda. Jenomže tentokrát nám to šlo. A jak vždy to není moje zásluha. Může za to Pavlína a její tlačenka a nejvíc Petra, jejíž rady bych si měla vytetovat na mojí SEM-ruku a průběžně si je předčítat klidně i během běhu:o). Neutíkat Bubíšovi dopředu a pak stát jak trubka u skočky a divit se, že pes neskáče; necukat s sebou, když malá skáče; nemávat rukama jak raněnej kormorán; zpomalit, když se pes má dostat přede mě na RC; běžet, když je potřeba běžet a především neclonit prdelí skočku, ne? Těšíme se na další trénování!