Barcelona - Argelés - Tignes 2019

Letošní teplý moře bylo fenomenální!!!

1. Cesta

Jak dostat dítě, dva psy a dva nás se stanem a tomu náležitým vybavením do téměř 2000km vzdálené Barcelony? Separovaně!

Já nevím, asi jsou cestovatelské rodiny, který si troufnout naložit pětileťáka do autosedačky a 20 hodin s ním drandit přes dost markantní kus Evropy, ale to já bych absolvovat nechtěla. Nehledě na to, že s námi ještě jely naše holky. Jen dvě. Pro Bubíše by jednak nebylo místo a jednak jsou pro ní takovýhle výlety už přes čáru. Má ráda svůj klid, fyzicky už taky nevydrží to, co vydržívávala a, a ani to není zanedbatelný argument, dokáže neskutečně věci komplikovat. Inu, foxteriér...:o). Bubíš teda zůstala v Mostě a realizovala se tam. DýDunka a Gamyšák jely v kufru. Docela pohodlně řekla bych. To ale způsobuje ztrátu kufrovýho prostoru. Naštěstí my máme střešní box, láskyplně nazývanej rakev.

Zpět k separaci. Veškerou bagáž, psy a sebe naložil Míra do našeho novýho DáDy (král je mrtvý, ať žije král) a v úterý 2. 7. navečer vyrazil směr jiho-západ. Čekalo ho téměř 2000km. Já a Matějček jsme byli o dva dny později ve čtvrtek odvezeni na letiště Václava Havla (v mojí hlavě Ruzyně; začínám chápat vztah starých lidí ke změnám čehokoliv) odkud jsme ve 14:10 vyletěli směr Barcelona. Asi nejbližší tamní mezinárodní letiště. Nebo nevím, nechtělo se mi hledat nic méně zřejmýho. Takže toliko k separaci. Míra měl po cestě několik úkolů jako spát, aby jel bezpečně, venčit holky a v Barceloně v kempu postavit bydlík. Všechno splnil na jedničku, ale stejně toho měl plný zuby.

Naše cesta byla o poznání méně náročná, ale zase zanechala větší uhlíkovou stopu...

Plán vyšel do puntíku skvěle a Míra na nás při příletu čekal na barcelonském letišti a už společně jsme se vydali do kempu.

2. Barcelona - 3 Estrellas, Barcelona

den první - příjezd

den druhý - Barcelona

den třetí - přesun

Tenhle kemp už známe. Když jsme kdysi dávno jeli až do Portugalska, tady jsme přespávali. Tehdy moře nebylo nic moc - plavaly v něm řasy, takže jsem tam ani nevlezla, tudíž jsem si nedělala velké naděje, že to tentokrát bude nějaká hitparáda. Ale docela byla:o).

Moře je dlouho mělký, pláž písčitá. Dogs are not allowed on the beach, jsme se dozvěděli od policistů, kteří si za náma dojeli na čtyřkolkách po pláži. Nutno podotknout, že byli velmi slušní a tak nějak na mě působili, že je jim to celkem jedno, ale že mi to jedou říct, protože mi to říct musí, ale ani nekontrolovali, jestli jsme opravdu odešli. No, radost mi neudělali. Přesto se holky párkrát v tomhle moři koupaly. Druhý den po příjezdu jsme měli v plánu Barcelonu a mořské akvárium. Hezký. Plavali nad námi žraloci a ryby a potápěči a čističi skel a tak. V dalších velkých akváriích byly různý typy útesů a života na nich. Hezčí by to bylo, kdybych hned neztratila průvodce a mohla si přečíct i v jiný řeči než španělštině, co je to za ryby a jak žijou. Holky musely zůstat v kempu. Dýdunka měla jako pelech látkovou bednu, Gamorče kovovou klec. Raději. Obě bedny byly zamknutý. Stejně jsem to měla celou dobu vzadu v hlavě, že tam jsou takhle bezprizorní a jestli na ně nesvítí sluníčko a tak. Po akvárku jsme si dali skvělej oběd a spěchali zpět na Placa de Catalunya na bus, aby nás vzal zpět do kempu. No, spěchali. Běhali jsme po metru jako paka, protože jsme úplně na první dobrou nerozklíčovali systém barcelonského metra. Navíc mi přišlo dost zajímavý, že vlaky byly klimatizovaný, ale stanice ne. To znamená, že jsme se snažili vymyslet cestu s přestupama asi v bžiliónu stupních celsia. Možná proto to jsme to netrefili hned...?:o)))

Ten večer se holky zase koupaly v moři. Začínalo mi lehce lézt na nervy, že se obě musejí motat na vodítku. Nikde v blízkém okolí nebyl prostor, kde je vyvenčit off-line. DýDunku vodítko otravuje. Nechápe, proč by ho měla mít, když přece nikam rozhodně neodchází a vždycky reaguje okamžitě, se psama se nerve, lidi nevítá, hovna nežere... Narozdíl od Gamory, která tohle všechno dělá (až na ty psy, nerve se s nima, ale hrozně moc si chce hrát; doskáče k nim dvoumetrovýma skokama do výšky a zaparkuje to těsně před nima s vytrčeným zadkem a hlavou na zemi). Jenomže Gamorče má prostě větší radius než 8 metrů a i když jí neštve nic, tohle evidovala.

Když jsme třetí den ráno odjížděli, byla jsem ráda. Kromě jiného i kvůli novým sousedům, kteří byli strašně hluční a s postupujícím večerem opilí. Velmi mi to připomínalo naše spoluobčany, kteří to umějí dost roztočit:o))). Speciálně zpěv a tleskání do rytmu bylo prostě autentický:o). O bordelu kolem dokola nemluvě. Ale ten my máme taky:o))).

3. Argeles-sur-Mer

první den - příjezd

druhý den - moře/město

třetí den - Aqualand

čtvrtý den - výlet

pátý den - moře/město

šestý den - přesun

Místo snů. Schválně jezdíme takhle daleko takhle brzo. Evropa a asi hlavně Francouzi se ještě nevzpamatovali, že mají prázdniny a jsou doma. A je to znát. Ne, že by nebyl nikde nikdo, ale lidí je na poměry mořského letoviska velmi málo.

Náš kemp se jmenuje La Marende. Je přátelský ke psům a hlavně je nejblíž k psí pláži. Psí pláž vypadá úplně stejně jako jakákoliv jiná pláž, jen je trochu stranou a smějí na ní psi. K pláži se jde docela širokým pásem, kde není nic - teda jako nic pro lidi, takže tam se mohly holky konečně trochu vylítat a nechodit jen pořád na šňůře. Ideální místo!!!

Míra se tam stavoval už při jízdě do Barcelony bez nás, aby nám zabůkoval místo, který by se nám líbilo a třeba by během víkendu mohlo být obsazené. Našel ho skvěle. Mezi chatkama a rodinama s opravdu malými dětmi, takže tišší sousedé, kteří si váží spánku:o).

Tady je moře rychle hluboký, ale ukázalo se, že Mates už prostě umí plavat, a ve slaný vodě k tomu úplně bez potíží. Dokonce protestoval jen jednou a to poprvé a naposled, že mořská voda pálí v očích. Taky asi jako jedinej potkal medúzu a nechal se žahnout, což mu způsobilo opravdu rudej flek na noze a řvaní při úprku z vody. Ale na jeho obranu, muselo ho to fakt štípat a flek měl vážně velkej.

Holky jsem opatrně nechávala plavat za hračkama. Gamora plave dost nedobře, jako bojka, ale výhoda je, že se nenachlemstává vody. Narozdíl od Pindruše, která má dokonalej styl, ale s hlavou ponořenou na hladině filtruje kvanta vody a je jí celkem jedno, jestli slaný nebo sladký a já vystrašená zprávama o otravě vodou, jsem jí plavací dávky stáhla na minimum. Ani zkolabovaný ledviny nebo tak něco se mi nechtějí riskovat. Takže holky zaplavaly, pak nás chvíli hlídaly ze břehu a pak se šlo domů. Na vysvětlení - nejsme žádní plážoví povaleči. Ani vlastně nepotřebujeme deku nebo něco pod sebe. Přijdeme na pláž, blbneme ve vodě a když je někdo modrej zimou nebo požahanej nebo hladovej, tak jdeme zpět do kempu, kde se po cestě ke stanu ještě odsolíme v bazénu. Teda lidi se odsolí. Psi do bazénu samozřejmě nesmějí. První dny jsem holky hodně kontrolovala, jestli jim nevadí slanej kožich, ale nedrbaly se, neošívaly, tak jsem si řekla, že jsou s tím cajk a ani jsem je nesprchovala.

Matějček se v bazénu vyřádil při skákání a potápění a já si aspoň propláchla vlasy. A tady je potřeba zmínit, že jsem byla veliký pašák a zcela výjimečně jsem si zabalila kondicióner, takže jsem domu nepřijela s natupýrovanýma dredama, ale naprosto normálníma vlasama (na moje poměry)!

Při poslední návštěvě jsme se chtěli jít povozit do zdejšího Aqualandu, ale už jak jsme přijížděli na parkoviště, bylo nám jasný, že z toho nic nebude. Lidí jako much. Fronta na lístky, žádná parkovací místa. Tak jsme to otočili a jeli k moři. Tentokrát jsme byli s Matýskem odhodlaní to zvládnout za jakýchkoliv podmínek a stejně jako všude toudle dobou - lidí málo. Jednak bylo pondělí a dlouhodobě nejmíň vytížený den podělí bývá, a jednak už zmíněný začátek sezóny, kdy lidi ještě nedorazili. V tomhle parku není už pro Máťu žádný výškový omezení na atrakce (120cm už má a to bylo minimum, co chtěli), takže nás s sebou vzal všude. Některý klouzajdy byly fakt výživný a při dalších jízdách jsem ráda tleskala zespoda a nikam se nehnala. V náš akváčový den bylo zataženo a díky za to. Pobíhat celej den ve výhni, kterou Argeles umí, by mě stálo většinu mý kůže a Máťovo taky. Mírovo ne, ten je ocelovej:o).

Bouřky a déšť hlásili na noc a další den, takže jsme naplánovali výlet. Kousek od Argeles se zvedají z moře skály a vede po nich spoustu cestiček, takže jsme se rozhodli je prozkoumat. V noci byla bouřka, jakou jsem ještě nezažila. Blesky byly jako stroboskop a hrom nepřestával. Byl to neustálý příval zvuků a světel. Voda se dostavila mnohem později a, i když pršelo dost, zvládli jsme to i s halabala postaveným stanem:o). Dopoledne slunce ještě nelezlo, ale nad mořem už bylo modro a voda měla neskutečnou barvu. My jsme popojeli kousek autem a vydali se na výlet z Le Racou do Collioure, malýho městečka na zmrzlinu. Nakonec jsme měli v nohách/koloběžkách pěkných osm kilometrů. A nebylo to úplně snadný.

Koloběžky (Máťa kolo) jsme používali jako přibližovadla do města a kluci ráno jezdili pro snídani.

4. Tignes

první den - hodně pozdní příjezd

druhý den - funiculaire, jezero Petit Lac de Chardonete, jezero Lac de Tignes

třetí den - vodopád

V Alpách jsem byla tak kdysi dávno, že to je úplně nejvíc dávno a nepamatuju si z toho nic (což mě nutí přemýšlet o tom, jestli by nevyšlo nastejno nechávat Máťu doma a prostě jen vegetit s Mírou). Už od Grenoblu to vypadá jako vysoký kopce a když vjedete do nich, jsou ještě vyšší. Městečko Tignes jsme objevili velmi náhodou. Recenze psali takový podivný věci, ale proč to neobjevit osobně? Přijeli jsme sice hodně večer, ale stejně mi panelákov uprostřed nádherných hor vyrazil dech. Něco tak odpornýho jsem dlouho neviděla. Nějakej čas nám trvalo najít ten pravej penzion, kterej jsme sice zabookovali, ale nakonec to nebylo tak jednoduchý. A pak přímo ten apartmán... Uklidňovala jsem se, že tam budem jen dvě noci a to že se dá přežít. Někdo se ho sice snažil zařídit moderně, ale ze zdí místo světel trčely kabely, postele byly velmi nepohodlný a prostor to byl opravdu VELMI stísněný. Ježiši, to byl mrňavej kamrdlík:o))). A to my jsme na malý prostory zvyklý! Ale nějakou náhodou to byl poslední panelák v celým tom panelákově a my úplně náhodou dostali apartmán s balkónem směřujícím na druhou stranu, než byly všechny ty betonový věže, takže když jsem nechala tohle všechno za sebou, koukala jsem na nádherný hory - i jen šutrovatý, i porostlý loukou, i úplně nahoře zasněžený... Nádhera. Ovšem bylo potřeba si odmyslet ocelový sloupy lanovek:o))). Do postele jsme padli hodně pozdě v noci a ráno vstávali na naše poměry dost pozdě - kolem devátý. Druhý den ráno jsme se vydali do INFO centra, aby nám řekli, kam můžou a nemůžou psi, co kolik stojí a tak. Paní na pultu byla sice velmi ochotná a dokonce hovořila anglicky, ale nevěděla nic. Takže tak jako mlžila. Nicméně vylezlo z ní, že psi nesmějí do žádný lanovky a později u schopnější paní v jiném INFU jsme se dozvěděli, že je to proto, že při poruše pro lidi na lanovku posílají vrtulník a psa by nebylo jako odvrtulníkovat. Se picnu. Idioti francouzský. Ale že psi můžou do tamní funiculaire - takový metro, co vás vezme o 1000m výš na ledovec. Tak tam s náma holky nakonec nejely:o). Ještě o kousek vejš, až 200m pod vrchol nejvyšší zdejší hory Grande Motte, jede zase kabinka a do tý psi nesmějí... bla, bla, bla. Dojeli jsme až úplně nejvejš, co to šlo, tam jsem se povozila na sněhu (v červenci!) a vytvořili jsme s Mírou novej plán na příští červenec - lyžování na ledovci! Ty vado. To je tak dekadentní:o))).

Abysme vyvenčili i holky, našli jsme na mapě dvě malý ledovcový jezera. Ani to nebylo jen tak, protože v blízkém okolí Tignes je národní park, do kterýho spi nesmějí. Nijak. Vůbec. Ban. Takže chvilku trvalo, než jsme našli něco, co není národní park. Cesta to byla bolavá. K jezerům furt do kopce (jsou ve výšce cca 2400m), velmi výživnýho. Zpátky do panelákova z brutálního kopce. Moje kolena hrozila vypnutím všech funkcí, když tu z ničehož nic kolem nás stádo ovcí. Ale jako STÁDO ovcí. Podle mě jich bylo k osmi stovkám a rozlévaly se po okolních svazích a bečely a cinkaly. Naštěstí nás jen lehce minuly. Být uprostřed bych nechtěla:o).

Večer jsme objeli jezero, co se objet nesmí (zase jsme u zákazu kol, který my vlastně nemáme...) a večer odpadli jak hrušky.

Psů bylo všude okolo mraky, ale lokalita pro psi to nijak přátelská rozhodně není.

Ráno jsme balili a měli naplánovanou ještě jednu vycházku, ale hned po několika metrech se ukázalo, že to nebyl dobrej nápad. Došlo k přepočítání trasy a tím byl vymyšlen výlet 12km dlouhej k nádhernýmu vodopádu. Jako krása, ale ta dálka...? Bez koloběžek, neb některé úseky byly hrubě nesjízdné.

5. Cesta zpět

Přes Švýcarsko. Když až na hranicích zjistíte, že potřebujete dálniční známku za skoro 40éček a nemáte data, neboť tadle země nepatří do EU, takže jste bez mapy... Jupí. To mi praskly nervy a prskala jsem nad hrubou nepřipraveností. Ale Mírovi jako vždy přálo štěstí a podařilo se nám najít nádhernou plážičku, kde se Gamora vykoupala (kraťanda byla tou dobou rozbitá kontaktem s házejícím Mírou), já taky a pak nás před desátou noční vyhnali komáři:o))).

Do Jirkova jsme dorazili kolem osmý ráno, předali na chvíli Máťu a oba jsme usnuli. Nakonec se mi podařilo i vyzvednout Bubíše a večer v osm jsme konečně dorazili do Liberce.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek