No jo no, dost bylo zanedbávání psaní stránek. Mám ráda, když na mě pak ty loňské a předloňské a předpředloňské atd. články vyskakují a připomínají, co všechno máme za sebou, na co je třeba si vzpomenout a usmívat se:o).

1. leden

Nový rok jsme oslavili sportem:o). Dopoledne jsme se vydali lyžovat. Zatím jen na Javorník, ale nakonec dneska jsme si zalyžovali opravdu všichni. Matýsek jezdí na Dýdýšině Hurtta-vybavení jak mistr světa a my vodiči za ním v pluhu s hrůzou v očích, co bude až se dítě vymlátí a my to nestihneme ubrzdit. Jenomže dítě valí jako závodník a projíždí plnou rychlostí terény, před kterými bych si já lehce připlužila:o))). Nakonec jsme dneska zvládli osm jízd, což je nejvíc, co jsme letos zvládli. Úplně. I včetně ježdění bez Matese.

Po malé odpolední pauze nás nenapadlo nic jinýho, než vyrazit na koloběžku. Míra koloběžku nemá, ale umí běhat, tak mu byla přidělena funkce doprovodného běžce spojená se silovými disciplínami jako je nošení kolobky v blbým terénu, nošení Matese do kopce a tak podobně. Okruh jsme myslím vybrali hezkej, ale než jsme se vykymáceli, začalo se stmívat a v polovině trati už byla tma jak v pytli. Máťa tmu nese nelibě a někde uprostřed lesa vyjádřil třesoucím se hláskem obavu z toho, že nenajdeme DáDu. Ještě že máme online mapy a podobné vychytávky, takže jsme DáDu našli a po cestě domů se plácali po ramenou, jak jsme to zvládli. Bylo to super, ale znova bych to neopakovala:o). Ani Bubíš by myslím znova nechtěla. Od vánočních prázdnin je zase tříchodka a i když se noha lepší, pokud je pes bez aktivity, nelze jií nechat bez aktivity. Tři dny chodila jen kolem baráku a pak to na vycházce rozpálila tak jako už dlouho ne a večer pak zase pajdala. Dneska se byla v lese podívat za nějakou zvěří, kterou hlásila i poječáváním. To tý noze taky nepomůže, ale co už. Ona o žádný bolesti neví nebo jí zavile ignoruje. Rozum bych asi měla mít já, ale zkuste si ji nechávat doma, když stojí mezi dveřma a kouká, kam jdete i s kraťandou, kam ONA nemůže...

2. leden

No, tak jsme si dneska dali opáčko. Dopoledne lyžování a odpoledne kolobku. Naše Matese umí prostě lyžovat:o). Zvládá zatáčení, naučil se sám od sebe plužit. Tak nějak intuitivně, bez pořvávání na svahu a nucení do obloučkování. Hlavně ať ho to baví. Odpoledne jsme se chtěli poučit z včerejší chyby pozdního výjezdu a návratu v úplný tmě, ale zase se nezadařilo. Když Formanovic rodičové říkají, že do Sedmihorek nemáme jezdit, že je tam bahno, mělo by se jim věřit. Ověřeno. Bolestně:o). Vybrali jsme si podle mapy moc hezkou trasu ze Všeně na hrad Kozlov. Podle mapy super. Skutečnost byla mnohem bahnitější. Mnohem! Nakonec se jet nedalo snad ani metr, zato brodit se metr hlubokým bahnem se dalo téměř neusále. Když jsem funěla od jednoho kopce s koloběžkou vedle sebe a batohem na zádech, zpocená jako prase, zpytovala jsem svědomí na téma vlastnictví hezkých věcí. Nezasloužíme si, celá naše liberecká odnož famílie, nic hezkýho! Chariot (nemluvě o DáDovi) už o tom ví svý a dneska jsme obalili koloběžku bahnem a větvema a orvali jí spodek na krev. Dalšího půl roku si nic nekoupím, neboť si nic nezasloužím!

Bubíše jsme nechali doma. Po včerejšku prostě pajdá. Nelíbí se mi to, nechávat jí tady. Pořád mám v hlavě ten souboj mezi dlouhým nudným životem na gauči a kolem domu a krátkým nabitým venku, při aportování tenisáku nebo talíře, při tahání sání, při skákání kolem mě, při běhu u kola... Já nevím, ale rve mi srdce, nechávat jí doma a nevěřím si, když si říkám, že pro ní dělám to nejlepší... Možná kdyby byla tlustej buldog, co nikdy nic jinýho nezažil, ale moji foxlové chtějí (chtěli) oba od života všechno a já jsem tu jenom proto, abych jim to dodala. Bubíš už dávno za práci nechce odměnu, protože práce je odměna. A ona by mohla pořád a cokoliv. Brouček můj malá, tohle mě trápí a nevím, co s tím. Kraťanda s námi samozřejmě jela. Viděla jsem jí na vlastní oči, jak zvedá nohy půl metru vysoko, aby se neumazala od bahna a taky jak obchází louže, aby si nenamočila nožku:o))). Kdybych nebyla tak zpruzelá ze všeho bahna okolo, musela bych se jí nahlas smát. Má na sobě nový kšírky, ke kterým jsme přišly trochu mimo mísu, ale nakonec jsem s nima celkem spokojená. Původně, než jsem zjistila, že tahat nebude, jsem jí koupila od NON-STOPu postroj LINE, ale hned od začátku se mi úplně nelíbila zapínací karabina, která je veliká a příliš blízko u pokrčeného lokte. Tenhle postroj od Hurtty mi nebyl nijak sympatický, než jsem si všimla, že popruh kolem hrudníku je hezky daleko od jakéhokoliv kloubu a jelikož mě jeho tahací vlastnosti nezajímají, jeho užitnou hodnotu to zvedlo velmi vysoko:o). Takže asi díky Hippoše:o)))!

4. - 5. leden

Míra se odjel školit kamsi někam a nechal nás tu samotný. Ve čtvrtek ještě ráno v šest vyvenčil holky a bylo. Já měla za úkol dovézt Matese do školky, pak se dopravit do práce, tam odvádět činnost, pak se vrátit domů, vyvenčit holky, vyzvednout Matese a vytvořit mu program. Holky jsem vzala jen na Liďáky a ještě že tak. Kraťanda se po cestě zastavovala a jasně mi dávala najevo, že tím bahnem ona jako teda rozhodně nepůjde. Kousek výš pak naštěstí začal být víc sníh, tak to holka plesnivá rozchodila. Bubíš se mi zapojila za paty a nevytáhla celou cestu nos. Toliko k našemu venčení. Pro Máťu jsem se vydala do školky na koloběžce. Nevěřila jsem svým očím, jak byla chudinka zaprasená, Máťovo stupátko obalený bahnem, zadní brzda téměř nebrzdící. Jenomže nejsem žádný mechanik, tak jsem nasedla na tuhle trosku a do školky se vydala. Mates se mnou na kolobce jezdí rád. Domů to frčí většinu cesty z kopečka a trvá to pár minut. Doma jsme chvíli bojovali - což je teď u nás hit - bojovat jako rytíři jedi, což znamená mlátit kolem sebe tyčí. Nejsem šťastná. A pak jsme se s Máťou vydali na vrcholný zážitek dne - večerní lyžování na Javorníku. Mates byl ze školky vyhajanej do růžova a doma se nacpal k prasknutí, takže všechny předpoklady šťastného lyžování naplněny. Matce málem praskla hlava a taky nějaký ty svaly. Zabalit do auta vybavení na lyže pro mě a pro Matese považuju za logistický vrchol své kariéry a když už se to v životě nebude opakovat, stýskat se mi rozhodně nebude. To máte lyže, hůlky, helmy, brýle, pletený rukavice pod teplý rukavice, teplý rukavice, moje rukavice, kuklu, kapesníky, postroj, vodítko, ponožky, moje ponožky, ovesnou tyčku na lanovku, hroznový víno na lanovku, kdyby tyčku nechtěl, pití, klíče od auta, klíče od bytu, peněženku, telefon, hovnopytlíky, protože holky musely s náma, aby byla šance je vyvenčit, Hurttu pro Dýdynku, Hurttu pro Bubíše, aby jim v autě nebyla zima, vodítko pro Bubíše, blikací obojek pro Dýdynku, oblíknout sebe a neumřít na vedro než obleču Matese, nezaměnit vrstvy oblečení... a pak chtěl Mates pod svahem čůrat. Na parkovišti mi nějaký ženy musely mávat při couvání, abych nikoho nesrazila, a pak jsem se po cestě domů odevzdaně stavila pro hranolky u Makáče, neboť jsem neměla mozkovou kapacitu na vymejšlení a realizování večeře. ALE lyžování bylo fenomenální. Dokonce jsem ani neztratila permici, taky mi z lanovky nespadlo Hurtta vodítko (protože bez něj bysme dolů nedojeli, nebo teda dojeli, ale tak rychle, že by to nebylo k přežití) a nepotřebovala jsem na záchod. To si myslím, že patří do oblasti psychosomatických dovedností - několik hodin nepotřebovat čůrat, protože prostě není časoprostor. Dítě ještě v půl desátý skákalo po posteli a odráželo střely droidů. Jak to, že nebyl ťuhýk po hodině a půl ježdění? No, nebyl.

Druhý sen se opakovalo martýrium s odchodem do školky. Tentokrát se mi podařilo do práce dojet deset minut před osmou, což bylo ještě o pět minut horší než ve čtvrtek. A to jsem vstávala v 6:15! Vytváření vzdělávací činnosti mě dobilo. Ano, měkké i je naprosto správně. Pak sprint na oběd, a hurá pro Matese. Ještě jsem žvejkala rajskou a už jsem seděla v autě, telefonem otvírala bránu a vyrážela. Matese vyzvednuto a pak půl hodiny!!! neustálé snahy oblíknout TO a odvézt domů. Protože co byl další plán? No přece bazén! Místo toho, abych seděla doma u kafe, místo regenerace unavených nohou a rukou (protože když chcete vystoupit z lanovky, je potřeba Matese zvednout a on není zrovna pírkovatej chlapeček; taky na svahu dvakrát spadnul, dvakrát plakal (se jen lekl), a tak jsem dvakrát musela vstávat ze země s lyžema na nohou a to si moje kolena odnesla jako nezapomenutelný zážitek), jsem si nechala vnutit, že musíme do bazénu. Jako ruku na srdce, kafe bych stejně nevypila, musela bych odrážet hordy nepřátelských droidů, ale aspoň jsem si to pití mohla představovat. Do bazénu se taky balí pěkně. To máte plavky moje, plavky Matese (k nenalezení, nakonec v pračce přilepený k bubnu), ručník jedna, ručník dva, ručník tři (no na vlasy, ne?!), míček, destičku, rukávky, žabky moje, žabky Matesovo, šampón, jídlo, pití, peníze, klíče od bytu, klíče od DáDy (a pak se s nima vracet, protože do bazénu přece jdeme pěšky, ne?), kapesníky; oblíknout sebe a pak se neuvařit než oblíknu Matese... A pak jsem zapomněli dinosaura, co nám hlídá skříňku, takže zpátky pro něj. Ale v bazénu nakonec super. Pro Máťu určitě. My jsme totiž skoro hodinu jezdili na klouzačkách. To by nevadilo. Vadí to, že na klouzačku se musí po schodech. Furt. Nakonec jsem dítě vyslala jezdit samotný a on to pašácky dal. Dokonce mě odháněl, abych ho nekontrolovala, když šel nahoru po schodech, takže jsem čekala dole u dojezdu a doufala, že přijede celej. Nebo aspoň kousek, protože i to by znamenalo, že zvládnul schody.

Pak už naštěstí přijel Míra. Čekal před bazénem a dostal jeden jednoduchý úkol - sehnat pro Matese svíčkovou (protože to se po bazénu u nás musí:o). K večeři byl smažák. Já s kaší, Míra s bramborama a Matese jen tak. Samotnej. Výživový odborníci jistě jen žasnou, jak se dá ničit metabolismus malýho nevinnýho trpaslíka.

Za celou tu dvoudenní akci jsem si jistojistě zasloužila dar. Vyzvedla jsem si z Uloženky balíček s fizio-rollem, nebo jak se to píše, pro kraťandu, pytlíkem na pamlsky a kelpou. Jo a psím hlavolamem! Budu hlásit, jak jsme na tom s ježkem v kleci.

Jdu spát. Zítra máme v plánu výlet:o)))!

6. leden

Plán na dnešek byl jasný - dojet za světla a víc jak půlku trasy JET, nikolivěk brodit v bahně. A do třetice to klaplo. Moc hezky jsme to tentokrát vyšmoulili. Jen z Bubíše je zase trojnožka.

9. leden

Tak dneska jsem se byla poprvé podívat v IQlandii. A je to tam parádní! Jednou, až bude Matese u babiček, se tam zajdeme podívat jen s Mírou a pořádně všechno prozkoumáme! Matýsek chtěl vidět hlavně robota, ale rozhodně si to tam taky užil. Prostě paráda!

13. ledna

Radun se válí doma s nějakým moribundusem, tak jsme si s dovolením půjčili Zebinku a vyrazili jsme po dlouhé době se třemi psy na výlet. Bylo to skvělý. Zebinka a její drajv probudili i ty moje ochrápaný gaučáky. A taky mě táhla i na kolobce, i bez kolobky, takže mě ani trochu nebolí záda. Míru táhla taky a odpadla až ke konci, kdy jsme z fakt prudkýho kopce sjížděli k autu. Byla veselá, ovladatelná a na Artýskově exflexině jsem si chvílema připadala, jako kdyby to ani Zebinka nebyla... Tolik vzpomínek to přivolalo... Necelých 12 km jsme docela prosvištěli a příště půjdeme zase do Lužických, protože tam není sníh a taky tam nejsou lidi a taky tam nejsou vyasfaltovaný cesty. Jsou tam srny, za kterou se naši navolno-psi vydaly (ano y) a Bubíše to stálo jednu nohu, takže zase máme trojnožku. Jsem si velmi jistá, že bez tohodle vejletu by zůstala alespoň tři-a-půl-noh.

S kraťandou cvičíme na buráku. Hned, jak to zvládnu natočit, dodám, abyste viděli, jaká je to holka šikovná!

14. 1.

První letošní agility intenzivka. Více info zde.

24. 1.

Bubíš má narozeniny, my máme přání jediný,

hlavně zdraví neboť šťastná to ona je neustále!

28. 1.

Letošní druhá intenzivka stejně jako ta první tady.

30. 1.

Objednala jsem Dýdunku na dornovku do Vlčího doupěte. Jsem spokojená, že se můžu někam objednat on-line, a tím pádem se nemusím s nikým domlouvat, nikam telefonovat. To mi nejde. Kraťanda není u manipulace s její osobou úplně šťastná, ale zvládá to v rámci možností dobře. Porovnat potřebovala jen malinko a za tři dny se zase pustíme do fyzio-rollování.

Spoustu dní jsme strávili na lyžích a na bruslích a i když tahle zima není tozhodně optimální, pořádně si jí vybydlujeme!