Letos konečně jsem si prosadila svou a cestu do Bedřichova, kterou musejí v rámci Harmonizačních dnů absolvovat naši šesťáci i se svým veškerým vybavením na zádech, zpestřila úkolama. Nic moc originálního, ale podle reakcí se to moc líbilo. Při trasování jsem samozřejmě nemohla nechat doma psíky a především Míru, kterej mi hrozně pomáhal.

 Podle plánu jsme si trasu měli objet v sobotu, naplánovat místa pro úkoly a v neděli na večer je jet jenom připevnit, aby je vidělo co nejmíň lidí a aby se v rámci možností neporušeně dočkaly dalšího dne. V sobotu, ačkoli vbylo krásně, jsme se nevydali nikam. Co jsme dělali už teď nevím, ale asi nejpřesnější by bylo NIC. V neděli dopoledne jsem začínala být trochu nervní, takže po obědě jsme naložili kola a hafíky a vydali jsme se na cestu. První zastávku jsem vytvořila až na Český chatě a autem jsme se posléze dovezli až na Maliník. Odtud jsme pokračovali po přivaděči na Černou Nisu od ní ostře do prava po zelený a zase doprava po žlutý na bedřichovský stadion. Z Liďáků je to pěknejch 12km a při realizaci těch úkolů jsme doma byli v osm jak na koni. Pak mě čekalo ještě to zpracovat, dát kolegyním itinerář a legendu k úkolům a pak už bylo deset v noci a já padla jako mrtvola.

Psíci padli taky:o). Artýsek už není tak dlouhodobě vytrvalej, jak býval. Pořád jede do chcípnutí, ale to chcípnutí přichází poněkud dřív:o))). V pondělí ráno jsem vstávala před sedmou a ještě jednou jsem šla tenhle okruh znova, abych zkontrolovala všechny úkoly a obrázky, který děti měly po cestě potkat. Bubíš vypadala, že asi omdlí a vůbec se z tohohle courání po lese neradovala. Artýsek chvilku jo - přeci jenom les miluje, ale i on po pár kilometrech vypadal, že už to jako stačí a že by raději spal doma na gauči. Nakonec jsme to obešli a zkontrolovali. Já ještě běžela alespoň chvíli učit a psíkům evidnentně nevadilo, že odcházím bez nich.

Představa, že to jdeme hned v pondělí večer zase sklízet nenadchla ani moje kolena ani moje kotníky a už vůbec ne moje psy, tudíž se debordelizace lesa přesunula až na čtvrtek. Třetí okroužek už nebavil nikoho:o))), i když už se oba foxtrotlíci tvářili, že mají energie na rozdávání, kontakt s lesem a tříhodinovou vycházkou je prej pro mladší a míň líný ročníky.

Ale já jsem spokojená. Konečně mi došlo, že nemusíme trajdat celý dny venku, že už nemám žádnýho psa, kterej to dlouhodobě vyžaduje. Bubíš to nepotřebovala nikdy, chce si hrát s námi a venčení jako takový prostě není nic pro ní. No a Artýsek je šestiletej pán, kterej na to začíná mít podobnej náhled jako Bubu. Raději bude hodinu lítat za hračkou po zahradě než se stejně dlouhou dobu courat po lese:o))).