Chorvatsko, jaro 2019, Senj

Matýsek si jel užívat Velikonoce k babičkům a my se vydali na jih. Ve složení Míra, já a všechny tři holky.

Den první - odjezd, cesta

Po práci vyzvednout Matýska ze školky, dobalit poslední věci a hurá na cestu. Plány na plynulý odjezd nějaký byly, ale všechny padly. Máťu jsme nakonec předávali po osmý večerní v Praze a už za tmy se vydali na cestu na jih. Tentokrát to bolelo. Oba jsme byli unavení a k ránu Míra musel zastavit na odpočívadle, protože ani on ani já jsme nebyli schopní pokračovat v jízdě. Ale opravdu jsme se oba probudili, když jsme dojeli na kopec a otevřel se nám výhled na moře a ostrovy. Holky se celou cestu v autě chovaly úplně pohodově. Na odpočívadlech se venčily, nedělaly scény a v autě asi spaly.

Den druhý - naučná stezka, ubytko, Senj

Někdy brzo ráno, ale už za světla jsme se vyloupli nahoře nad pobřežím a vyrobili selfíčko v hrozným větru. Podle mapy jsme se vydali k doma vyhledanýmu místu u vody, od kterého měla vést stezka podél moře. Vedla a byla nádherná. Začali jsme v pidiměstečku Klada a došli až do malilinko většího městečka Starigrad. Vlastně až do městečka ne. Těsně před ním jsme uhnuli a vylezli na Gradinu - zdejší zříceninu něčeho dost vysoko. Jediný, co stezce lze vytknout, že je upravená ostrýma kamenama. Hned na začátku mě stihl pocit, že holky budou mít možná odřený packy a nakonec se to ukázalo jako dost opodstatněný obavy. Jako teda, kdyby se všechny pohybovaly oduševněle jako DýDunka, nic by se nikomu nestalo, ale to ani foxla ani tervinda nemají v popisu života. Bubíš se neustále vydávala kamsi z kopce nebo do kopce, a pak se nemohla dostat zpět na stezku, a Gamora si při výstupu na Gradinu někde našla srnu (teda bylo to dost veliký, já zahlídla jen ocásek) a krosila to za ní cesta necesta bůchví kudy. Musím se přiznat, že tam jsem teda vysokou nečekala. Po cestě zpět začala Bubíš lehce ztrácet, a když jsem jí vzala, zjistila jsem, že má packy dorvaný do krve a že je v podsatě nekonečný hrdina, že došla až tam, kam došla. Otevřelo to ovšem otázku, co s ní další dny. Gamorče mělo při finální kontrole jedno bříško lehounce orvaný a při večerní návštěvě městečka pokulhávala.

Ubytko jsme našli v pohodě. Šíleně sdílná paní domácí nám všechno ukazovala a chtěla si povídat příšernou němčinou. Nevím, co velí slušný mravy, ale my se omluvili, že jsme unavený a šli vybalovat. A pak spát. Ubytování Míra hledal podle jasnýho kritéria - levný. To nakonec docela bylo, a k tomu obrovský plus, že jsme byli na konci ulice, takže holky mohly bejt vykopnutý před dveře a nemuseli jsme je úplně hlídat. A pak ještě úžasnej výhled, to taky bylo parádní.

Večer jsme šli hnedle prozkoumat Senj. Nad městečkem stojí taková malá tvrz, tak jsme ji šli prohlédnout. Taky se podívat, jak tepe centrum. Ve čtvrtek večer v podstatě mrtvo, takže paráda. Bubíše s dorvanejma packama jsme nechali na apartmánu. Vážně nemohla chodit. Aby neřvala, nezavřela jsem ji do její bedny, ale dala na postel s kousací tyčkou. Bubíš se odvděčila po svým. Posrala polštář a peřinu a načůrala přímo doprostřed postele. Po příchodu začala improvizace na téma, jak a pod čím budeme spát.

Den třetí - Sjeverni Velebit

"Až vstaneme" se protáhlo někam k poledni a ještě navíc jsem nás blbě odnavigovala, takže na parkoviště v národním parku Sjeverni Velebit jsme dojeli kolem jedný po-o. Měli jsme připravený krizový plán na Bubíšovo nohy - pseudobotky. Omotali jsme Bubíšovo nožičky (jen zadní, přední byly cajk) tejpem a přetáhli izolepou. No, musím říct, že asi ideál to nebyl, ale Bubíš si nestěžovala a bez keců odťapala svojí část cesty. Gamorka dostala na zadní malinko pošramocený packy Artýskovo botičky. Ani ty nebyly ideální. Jednak to nejsou žádný profi boty a taky Artýskova foxteriéří noha se fakt Gamorčině belgický hnátě nemůže rovnat. Nicméně ani Gamora neřekla ani popel a po jednom nebo dvou prvních krocích se srovnala a boty pak už navždycky ignorovala.

V parku musí psi být na vodítku. Vzhledem k avizovaným pěti stům medvědům v parku žijících, jsme to fakt neriskovali, a online byla i kraťanda, což se samozřejmě neobešlo bez scény z její strany, protože v nervíkách nás chce obcházet, a to s třema vodítkama na úzký stezičce nešlo. Nakonec to ale vydejchala. Pašák. Gamorče táhla a pomáhala a Bubíš šla. S nějakým sněhem jsem sice počítala, ale v lese ho mohl být chvílema i metr. Na paloučcích kvetly krokusy a rašili zelený výhonky. Nakonec jsme se doklátili do sedla, odkud jsme vyrazili na nejbližší vrchol Velika Kosa (1622m) a chvíli se rozhodovali, jestli ještě vyrazit na nejvyšší okolní horu Veliki Zavižan (1678m). A nakonec že jo. Nahoru to byl očistec a skoro jsme se otočili, že tam nedojdeme. Sníh, klouzání, hooodně do kopce... Nahoře bylo úžasně - bezvětří, sluníčko a ticho. Radost mi trochu kazil Bubíšin stav, kdy nahoře prostě odpadla, třepala se, pak zalehla do stínu a usínala. Pro tenhle případ jsme měli krizovej plán - tašku, ve který bude v případě potřeby Bubíš nesena. Mysleli jsme teda spíš, když nebudou fungovat naše "boty", ale tam celej problém nebyl. Naše Bubíš už prostě nevydrží to, co ještě nedávno dávala levou zadní. A i když pořád jede na 110%, tak to tempo vydrží už mnohem kratší dobu. I kraťanda toho měla plný brejle, ale to je pes v nejlepších letech a takový srandy prostě musí dávat. Gamora by mohla lézt na Mt. Everest a ani by si toho navšimla. Na vrchol mě v podstatě dotáhla po břiše:o))). Posledních pár výškových metrů bylo opravdu výživných. Ale jak jsem už psala, stálo to za to.

Po návratu z vrcholu zpět na sedlo jsme vybalili tašku, položili do ní neprotestujícího Bubíše a delší, ale méně náročnou trasou se vraceli k autu. Bubíš je sice prcek, ale jejích 8kg je cejtit, a tak se Míra fakt pronesl. Ale malá už by to neuťapala. Kraťanda byla většinu času zapojená za Mírou jako vagónek a Gamora ... táhle jako blbá:o). Sice už míň, ale furt dost. Já toho taky měla plný kecky, posledních pár metrů bylo nekonečných.

V autě z nás spadla největší únava a po návratu na apartmán jsme se převlíkli a vydali se na večeři do restaurace, na kterou jsme koukali z vejšky naší předzahrádky. Těstoviny s krevetama a krevety alla busera nám udělaly radost. A pak ještě zmrzlina. Holky spinkali "doma", každá ve svým chlívečku, aby náhodou zase nevznikla nějaká nehoda.

Den čtvrtý - koupání, Plitvická jezera, cesta domů

Prej se musíme jít vykoupat, povídal Míra. Abych pravdu řekla, nebyla jsem na koupání úplně naprogramovaná, protože první kontakt s vodou mi způsobil omrzliny:o). Ale prej jdeme. Na úplně prázdný betonový pláži jsme našli půlměsíček kamenitýho vstupu a ... Míra tam hrdinsky vlezl. Pak ještě jednou a pak ještě jednou, a abych teda o něco nepřišla, tak jsem šla taky, ale ty vole, to byl mrazák:o))). Moje bolavý klouby u toho málem odpochodovaly z těla ven. Ale podruhý už to tak hrozný nebylo. Ale furt to bylo hrozný dost:o))).

Holky jsem s sebou nebrala, protože jejich packy byly po Velebitu sice ve stabilizovaném stavu, ale nechtělo se mi to riskovat namáčením ve slaný vodě a chozením po přilehlých betonech.

Po koupačce jsme zabalili a vydali se na Plitvická jezera. A tam to přišlo. Konečně davy lidí, jaký jsou v Chorvatsku zřejmě zvykem. Obejít soustavu jezer byla psychicky nejnáročnější část naší pididovolený. I tam musejí psi být na vodítku, ale tři vodítka mezi všema těma Číňanama, Japoncema, Indama, Slovákama, Chorvatama, Rakušanama/Němcema a já nevím kým ještě se prostě nedalo. Kraťanda byla nakonec vypuštěna offline. Reakce lidí na tři psy jsou opravdu všelijaký. Od nekonečnýho strachu až k idiotský radosti. Cestu z nejzaššího bodu zpět na start jsme volili tamním eMHáDéčkem, protože nést Bubíše se nám už prostě nechtělo. No, co k tomu víc? Nevím, kdy by tam člověk musel jít, aby tam bylo lidí méně. A úplně hororová je představa návštěvy v sezóně...

Z Plitviček směr Záhřeb a Hurá domů.

Cesta do Záhřebu byla nekonečná, ale když už jsme k němu konečně dojeli, dál do Mariboru, Vídně a Prahy už to bylo coby dup:o).

Chorvatsko je nádherná země. Ale jako přenádherná. Moře je jen taková třešnička na dortu. Hory a údolí mezi horama vypadají nedotčeně a na jaře kvetly fialový kosatce a petrklíče a podběly a hromady dalších kytek, který neznám a všechno bylo zelený a svěží. Na slunci bylo teplo na plavky. Opravdu se dalo ležet na pláži. Ve stínu bylo o poznání chladněji, ale pořád se pohybujeme kolem 18 stupňů.

Na hranicích kontrolovali nás lidi, ale psi je nezajímali nebo si jich nevšimli. Psí pasy jsem automaticky nedávala, takže dost možná o psech fakt nevěděli. Celou cestu jsme frčeli po dálnicích a jsem ráda, že jsme koupili i dálniční známku do Slovinska, protože jsme chvíli řešili, jestli Slovinsko neprojet po okrskách, ale nakonec jsme si známkou ušetřili asi dost nervů a určitě dost času.

Ve Slovinsku na pumpách mají fakt hnusný kafe.

 

Jak to tam asi vypadá na podzim, co?:o)))

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek