Mám od toho našeho debila ruku rozedřenou do krve! Váží necelých 15kg, ale když se s ním vláčíte po výstavišti, je to bohužel znát. Skučel, rval se za každým psem, zavrtával nos do země a nechtěl ani piškoty. Musím říct, že mě sere a to spolu máme začít trénovat na DD. Myslím, že ani nemusím psát o koho jde!

 Tušila jsem, že to nebude úplně nejlepší nápad vzít ho s sebou, ale potřebovala jsem ho ke koupi nějakých psík cajků a Artýsek je prostě nestandartní ve všech ohledech. Klasický kšíry mu nejsou nikdy žádný a já chtěla ty flyballový, který mu samozřejmě nejsou taky. Na to, jak velikej má hrudník, má krátký tělo a zatímco Bubíšovi jsou nádherně S-ka a jeden by si myslel, že Arturkovi budou M-ka, tak pěkný kulový. S-ka jsou mu malý a M-ka dlouhý. A to platí pro všechny typy, co měl kdy na sobě. A že jich bylo. Taky jsem potřebovala (a slovo potřebovala je tady naprosto přesný) koupit obojky a i na to je potřeba Arturův krk, protože jeden by si myslel, že má krk takovej normální! Nic na něm není normální.

Nevím, jestli jsem rok od roku náročnější, ale podle mě letos nějak nic neměli. Obojky jsem nakonec koupila jako z nouze cnost, nejsem s nima úplně spokojená - myslím, že brzo odejdou. Ne, že bych po nich chtěla roky a roky služby, ale chvíli by vydržet mohly, no uvidíme. Konec konců Artýs teď nosí obojek už pátým rokem a jediný nepraktický na něm je, že má železnou přezku a když mu obojek slíkáme a oblíkáme 5x denně, tak by to chtělo něco praktičtějšího. Pak jsem si koupila házedlo, který jsme někde zašantročili a flexinku pro Bubíše, protože ta stará odešla. Neměli žádný vychytávky, nic originálního, nic speciálního. Škoda.

A teď zpátky k tomu našemu imbecilovi. Domů po dálnici jsem to valila magickou devadesátkou a udělala si tak hodinu času na přemejšlení, co s tím kreténem. Znova jsem myslela na všechny tréninkový metody a pak jsem si uvědomila, že tohle s tréninkem nemá nic společnýho. Když trénujeme, cvičíme, tak je Artýsek celkem báječnej pejsek. Sice mi při klikání žere nehty a občas chvíli trvá než se začne soustředit, ale v podstatě si na něj nemůžu stěžovat. Cvičí rád a nadšeně a téměř kdykoliv, když mám co nabídnout (což dělá zkoušky bez žrádla téměř nesložitelný). Jenomže obyčejný život s ním nabírá atributy týrání všech příslušníků familie. Při výcviku v podstatě nemá svobodu, plní povely, případně vymejšlí, co udělat, aby přišel klik. To nemá se svobodnou vůlí nic společnýho, to je moje vůle jakkoliv zabalená do pozitivna. To jsme spolu na 100% a plně se na sebe soustředíme. To nejde za normálního provozu. A říkejte si, co chcete. Nejde. Chci taky mluvit s lidma, nenechat se zajet autem, sníst si zmrzlinu, lehnout si na gauč a poslouchat muziku a to jsou všechno věci, u kterých se na Arturka prostě nesoustředím na plno. Je to jiný než jednou nebo dvakrát denně dojít do akvárka, pocvičit s kosatkou a zase jít domů. Ta kosatka vás nevidí, když se na ní nesoustředíte, protože chcete žít! Život se psem není výcvik lemurů. Pro mě má pořád být parťák a takovýho jednoho mám - Bubíše. Artýsek není parťák, je to zvíře, který akorát komplikuje život.

Jdu psům upravit ty nový obojky a vydáme se někam ven, kde mě Artur bude vláčet na šňůře (protože nejdeme cvičit, jdeme na zmrlinu a povídat si s kamarádama) a Bubíš bude radostně na volno pobíhat okolo a bude jako vždy dobře ovladatelná, s nikým se neserve a nakonec doma znova usne.