Venčení a vodítkování

Jak jsem už několikrát psala, nesnáším chození, když u toho nemám žádnýho psa, ale občas nemám na kočárkování s jakýmkoliv psem nervy.

Dneska na večer při posledním kočárkování hrozilo náhodné vzbuzení Matese (což se taky nakonec stalo, tudíž řev) a přehrada (kam jsem chtěla jet, protože tam nejezdí žádný auta) je pro naše psy touhle dobou prostě neprůchodná (což se taky potvrdilo - miliony psů na volno a svačiny rozházený po celý dýlce cesty), takže nakonec jsem nechala všechny čtyřnožce doma a vyjela jen tak. Když jsem ovšem takhle plonk, mám spoustu času na přemejšlení. Většinou o hovadinách, někdy mám filozofickou:o). Dneska jsem uvažovala o vodítcích, především flexinách.

Asi před čtyřmi lety mi jeden žák oznámil, že dlouhý vodítko je nevýchovný, že je lepší eletrika. No, o tom je možno debatovat roky, a období odsuzování mám už za sebou, takže tohle není jádro pudla. Můj pudl je o tom, že s Artýskem na flexině mi chybí sebevědomí týkající se ovladatelnosti psa. Flexina mi zajistila plně ovladatelnýho psa, ale nenaučila mě, že je potřeba svýmu psovi věřit. Artýsek je problémář a vodítko je nutností. Na druhou stranu určitě by bylo milionpět situací, kdy už by prostě nebylo potřeba, ale já to prostě nedám. Vzpomínám si, jak mě před nějakým tím ročkem tak rozzlobil, že jsem se vydala do města a měla ho jenom okošíkovanýho s tím, že když někam zdrhne, tak ať si tam chcípne. Pokud nebude poslouchat, pravděpodobně ho zajede auto nebo tramvaj. A když napadne psa, s košíkem mu neublíží a třeba ho ten druhej dorube. Dvě hodiny jsme chodili po městě, přes centrum, na Liďáky, po Masaryčce, po přehradě... A pes byl naprosto vzorovej. Plnil cokoliv jsem si vymyslela, nikoho nenapadl, na povel čekal před přechodama, nikam se nevzdaloval... Myslím, že proto, že vztek mi úplně vymazal všechen stres. Nebyla jsem ale na Artýska zlá, jenom chladná. Střílela jsem po něm povely a on plnil. Beze zbytku, na něj velmi přesně. Takže minus pro flexinu číslo jedna - je nevýchovná, protož nevychová PSOVODA. A minus číslo dvě? Ani jednoho z mých psů flexina nenaučila chodit na vodítku. Nemůže se povolit, pořád drobně táhne a poznat, kde končí chce hodně cviku. Teď s kočárkem jsem začala psy vodit na pevným krátkým vodítku. Částečně proto, že dvě flexiny a kočár prostě není čím držet. Vodítko je karabina-karabina, na každým konci jeden pes, já ho držím uprostřed, a tak se psi nemůžou vláčet navzájem. Když vezu Matýska, je primární on. Sleduju přechody přes silnici, snažím se uvolnit místo na chodníku protijdoucím, vyhýbám se dírám. Na psy tou dobou kašlu, nemám na ně prostě čas a víte, co se stalo? Přestali se na tom vodítku rvát dopředu a jdou spořádaně vedle kočárku! Myslím, že poznali (především Artýsek), že tady nenajdou žádnou skulinku pro vymáhání svých vlastních zájmů, protože tam prostě žádná není a kde nic není ani Artýsek nebere:o). To je důslednost, kterou bych vědomě aplikovat nedokázala. Ani jednou se vedle kočárku nedostali tam, kam chtěli (Artýskovi ani nezastavuju kvůli očůrávání; to může až na přehradě, když má "volno") a to vedlo k tomu, že tam přestali chtít.

Už několikrát jsme si vyslechli chválu, jak ti pejsci krásně poslušně jdou (moji psi! Znáte je? Zavilej a šílená:o))) a dokonce nějaká studentka z textilky povídala: Ty vole, koukej, jak voba jdou u toho kočáru a nikam netáhnou! Tvářím se, že je to normálka a vím, že není nebo že donedávna nebylo. A trochu se stydím, protože mým výcvikem to není, je to mou neschopností zvládat víc věcí najednou:o).

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde