Venčení

Zase jsem to zapomněla vyfotit, ale ono se snad někdy později podaří.

Na to, jak nesmírně línej tvor jsem, si umím věci neskutečně zkomplikovat. Ono by bylo bývalo lepší psy zastřelit a chodit ven jenom s kočárkem, ale nějak se mi ty mrtvoly nechtějí uklízet, tak jsem si psy teda nechala...

...a jsem na sebe celkem pyšná, jak to zvládám i sama (s Mírou je to vlastně trivka:o).

Nejdřív je potřeba vymyslet venčící čas. Já míním, dítě mění, ale stejně se plus minus dvě hodiny venčíme na čas:o). Po naprosto zbytečném plánování musím nejdřív vyčkat na okamžik, kdy dítě spí, a takhle přes den je okamžik naprosto přesný výraz. Během toho okamžiku zabalím tašku, oblíknu psy (kteří okamžitě po oblečení obojku zešílí), připravím si boty a bundu a čepici a několik vrstev si už oblíknu, ačkoliv na ně není doma vhodná teplota. Pak se vrhám na dítě, které je už ideálně (matky říkají napapané nebo nabumbané; náš Mates žere:o) nažr...papané z předchozího okamžiku. Dítě oblékám do pár vrstev nemožně disharmonickýho oblečení (rukávama ruce procpat nejdou, zato nohy by měl mít dlouhý jako žirafa) a strkám do autosedačky. Proč? Protože v té ho nesu z pátého patra až do suterénu do kočárkárny, kam nám Míra každé ráno nosí korbu kočáru. Tu opravdu neunesu! Mates už tou dobou slušně řve; pardon plakynká. Ozvěna a mlácení autosedačkou do zábradlí a zdí během snášení po schodech ho ovšem zatím vždycky spolehlivě umlčela. To jsem ale dost předběhla. Oblečený kosmonaut je teda v autosedačce a řve, zase pardon plakynká, já si tou dobou už zpocená jako prase zavazuju tkaničky, do toho skučí Bubíš a sem a tam a nahoru a dolů lítá Artýs. Do druhýho patra se domlátíme a doskučíme a dolítáme ještě celkem v pohodě, pak ale musí být Artýsek chycen. Neptejte se mě, jak to dělám bez rukou, ale opravdu bývá chycen na vodítko a do suterénu dojdeme s oběšeným psem, protože po schodech směrem VEN nemá povel K NOZE žádnou, opakuji žádnou, váhu. Artýsek musí být chycen hnedle z několika důvodů. Jedním z nich je Bob. Bob je malá čivaví svině (pardon, ale Bob opravdu je malá čivaví svině), která si omotala svou majitelku kolem pidipacky. Je dost neovladatelnej a paní psovodsky naprosto neschopná! No, Bob se s neuvěřitelnou směsicí strachu a sebevražedných sklonů vrhá na Artýska pokaždý, když ho vidí. Dokonce pochopil, že k Artýskovi patří Míra, a protože Míra = Artýsek, vrhá se i na Míru (a je za to jím často okopáván a jinak inzultován, takže asi proto:o). Když je navolno Bob, lze ho odstranit nohou (říká se tomu KOP) a Artýska zvednout (ještě že je Bob čivaví svině a ne rotvajleří:o). Když je navolno Artýsek, lze doufat, že máme přivolání (hahááá a to my máme, aspoň občas:o). Když by byli navolno oba, Bob by zemřel. To hrozí velmi reálně, když táhnu autosedačku s dítětem a na psa nemám ani ruce ani náladu. Bob se totiž pohybuje navolno velmi často. Proto, jako prevenci proti vraždě čivavího vítekoho, je Artýsek chycen dvě patra nad čivavím obydlím. Když se domlátíme do suterénu, musíme projít dlouhou tmavou chobou kolem všech sklepů na druhej konec baráku, kde je kočárkárna. Cestou musím otevřít několikero dveří, které hlásají ZAVÍRAT. Nemám morál na zavírání, ale hlavně nemám ruku! Z tý chodby jsem trochu nervozní, protože všude jsou návnady na krysy, ale jedinej, kdo by to mohl sežratj je Bubíš! Krysy totiž, narozdíl od Bubíše, pochopily, že je to jedovatý. Konečně jsme u kočárkárny, kde už stačí jenom Artýska někam přivázat, protože v týhle části baráku bydlí retrívr, co si ve vrčení a bitkaření nezadá s jen tak ňákým teriérem, odložit Bubíše, aby nešla zkoumat návnady, přendat za hurónskýho řevu dítě do kočárku, zjistit, že jsem něco důležitýho zapomněla nahoře, ale že se bez toho rozhodně obejdu, vyvézt celou marškumpačku ven z baráku, otevřít branku a hurá na přehradu. Dovést tam psy vedle kočáru na flexinách je nemožný, takže ty mám připravený v tašce a oba psi jdou na krátkých voďácích "u nohy". Uvozovky jsou zcela na místě, protože podle foxteriérů mám nohu někde v přední části kočárku:o). Ale není to tak strašný, jak bych čekala. Malý pes se srovná hned a velkýmu se dá poškubávat, aby se srovnal, což samozřejmě s pozitivním upevňováním nemá nic společnýho, ale tou dobou na cokoliv pozitivního se*u:o). Nakonec vážně celkem v klidu dojdeme do úseku, kde se už dá Bubíš propustit a Artýsek přepnout na flexinu. Jupí!

Zima je k nám letos strašlivě milostivá a v podstatě není. Na přehradě je odporný bahno, a tak tam nikdo nechodí a nikdo nevenčí. Bohužel jsem se musela rozloučit s okruhem přehrada - kopec, protože na kopec se nastěhovaly srny a Artýsek mě dost vláčí a reálně hrozí převrhnutí kočárku i s nebohým Matýskem... Tím pádem se tou samou cestou necestou i vracíme.

Když si článek přečtete odzadu, dostanete obrázek naší cesty zpátky domů. Opravdu to probíhá téměř totožně. Někdy, když Mates spí, si představuju, jaký by to bylo v domku se zahradou, kam bych vykopala psy, v klidu si zabalila Matějčka, a pak jsme se vydali na klidnou vycházku. Přesto všechno musím zopakovat, že jsem na sebe hrdá, že to takhle zvládáme:o). Boba jsme ještě nezabili, Matýsek to přežívá úplně bez úhony a pejsci jsou tuze šikovní. Já se drobně hroutím, ale to já vždycky:o))).

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich