Netuším, jak to dělají ostatní matky,

ale mně se chce několikrát do týdne skákat a dupat a řvát; případně s sebou plácnout do sněhu a nechat si umrznout kus nosu!

Třeba dneska taková normální cesta ze školky.

Při oblíkání v šatničce:

Nechceš čůrat?

Ne.

Sotva vylezeme ven, dítě začne pofňukávat. Zkouším všemožný dotazy (kromě čůrání, protože přece čůrat nechce) jídlem počínaje, hraním si s dětma konče, ale ne. Všechno vypadá v pořádku, tak proč to dítě kňourá?

Po chvilce: Mámo, mě bolí bříško.

Jejda a kdepak? Chceš dělat bobek?

Jo. A chci taky čůrat.

Zrovna minulej tejden jsem z batohu vyndala kelímek, do kterýho už půl roku nečůral, protože venku čůrat obvykle nechce. Čůrá doma nebo ve školce. Jak se vyčůrává takový dítě, zabalený do minus osmi stupňů a půl metru sněhu? JÁ NEVÍM! Já mu musela svlíknout bundu a pod ní mikinu, protože teprve tam jsou kšandy od zimních kalhot. To už si mládě stěžovalo: Proč mě svlíkáš? Vždyť je zima! Pak teprve stáhnout kalhoty, punčocháče a slipy a nechat si počůrat ruku. Pak to celý zase zabalit zpátky. Kromě omrzlin prstů jsem byla zpocená jako prasátko.

Bobek jsem vyignorovala. Prostě jsem se rozhodla, že není možnost, jak udělat v těhle podmínkách bobek venku. Takže na řadu přišlo rozhodování, jestli se vrátíme na bobek do školky (cca 15minut cesty zpět) nebo jestli dojedeme domů tramvajkou (2 minuty na tramvaj + 10 minut cesta tramvají + 10 minut od zastávky domů). Mates pro školku, já pro tramvaj. Jsem větší, vyhrála jsem.

Unudlaný ufňukaný dítě jsem dotáhla domů do kopce parkem a po schodech a mám pro něj novou přezdívku Emocuc. Přijdete si radostně do školky pro svoje jediný milovaný dítě, radostně se k němu vrhnete a pak dalších třičtvrtě hodiny máte z radostného soužití gigastres, kterej se jmenuje nasráno v kalhotách...

A to jsem se ještě nezmínila o kouzelné větě: Mámo, já mám nudli. Nekonečněkrát opakováno na jedné vycházce za druhou, den za dnem. Vytahuju modrý omrzlý prsty z rukavic a utírám nudli. Jednou, až to zase přijde, nacpu si ten kapesník do uší a budu dělat, že jsem čmelák.

Nakonec neřvu nedupu neskáču, ani se neválím ve sněhu, ale mám na krajíčku kosmický exploze a jedinej, kdo o tom všem ví, je kraťanda. A není jí z toho hezky.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain