Londýn 2012 a jiné

Byli jsme v Londýně. Skoro se mi chce napsat HEČ, i když jsem si jistá, že zase tak unikátní výlet to nebyl. I když vlastně pro nás jo, takže: HEČ:o)!

Londýn1Pro ty, které to nezajímá, tu mám vzevrubnou psí zprávu. Bubíš byla v úterý předána Pavlíně do lázní. Lázně to jsou určitě. Kromě toho, že se nám trpaslík vrátila zeštíhlená, vrátila se taky krásná - Pavlína nemohla snést pohled na našeho tvora se žábrama:o))), a tak je z Bubíše po dloooouhé době zase foxteriér. Stejně si myslím, že je to hezkej foxlík, i přes naprosto odlišný názor rozhodčích:o))). Slova na přivítanou od Pavla byla: Je tlustá a uřvaná! No co, jaká panička takový pes:o)))! Artýsek byl v pdostatě v lázních z opačného konce. Poněkud přibral, zarostlej zůstal a myslím, že ani vteřinu nebyl sám (a jsem si jistá, že vteřina je přesnej časovej údaj). Dokonce jednou jel i do školy. Lítat po tělocvičně:o))). Když jsme si ho brali, nechtěl už ani Pedigree kapsičku a z rána mu zbyl nedojedenej Lipánek. V Jirkově totiž i psi snídají, svačí, obědvají, svačí, večeří a druhovečeří. Bubíš je nekonečná a do týdne by tam praskla, ale Artýsek časem pozná, že už má bříško plný a začne nechávat zbytky. Jelikož Bubíš hárá, nemohli být už ani chvilku spolu a hned po prvním kontaktu přes klec se jal Artýsek skučet a posledních pár dní skučí fest a furt. Abych mu nekřivdila, dneska už je to lepší a zítra (čtvrtek 20. prosince) už vyzkoušíme společné venčení. Jsem blažená, že to Bubíš nenatáhla přes Štědrej den a přidružený svátky. To by bylo na mrtvici:o).

londýn2Na mrtvici je to stejně. Už jsem psala několikrát, že za dobu svého pobytu u nás doma (našeho pobytu u nich doma?) foxlíci nikdy nic nezničili. Nebo nic, co by stálo za řeč. Až do včerejška. Šílený Artur se rozhodl, že svou sexuální frustrovanost někde vybít musí a zdemoloval Bubíšin fungl novej hurťáckej obojek. Ještě jsem ho ani nezaplatila a už je v prdeli! Umělou hmotu rozbil na milion malejch kousků a popruh s polstrováním rozžužlal na dobrý dobro. Musím se přiznat, že tou rozžužlanou troskou dostal pár přes záda. Ne, že by věděl proč, ale mně se ulevilo a jemu je to stejně buřt, takže vlci se nažrali a koza zůstala celá... S hezkejma věcma se zase na nějakej čas můžou rozloučit. Oba!

A teď ten Londýn. Veronika nás pozvala, ale tak nějak dost narychlo, takže letenky už nebyly úplně zadarmo a kdybych to nechala na Mírovi, tak by se nejelo nikam, ale já chtěla jet moc. V práci jsem si musela vzít neplacený volno, ale alespoň jsem ho dostala bez připomínek (no, na nic jinýho bych stejně neměla nárok:o). Takže nakonec to vyhrály letenky na Luton. Je od Londýna kousek z ruky a ani Veronik apořádně nevěděla, jak s ním. Nechtěli jsme celej jeden den trávit cestování, tak jsme si koupili odlet v šest z Prahy. Znamenalo to vstávat v 3:30, ale mohli nás odvézt Mírovo rodiče a ještě stihnout krásnoiu pracovní středu:o). Na letišti byla dost tma a i když jsme si mysleli, že rezervu máme veikou, letadlo jsme stihli dost jen tak tak a ke gate jsme došli v podstatě jako poslední. Let se o pár minut zpozdil, protože bylo potřeba rozmrazit křídla. Jsem z lítání strašlivě nervozní a rozmrazování křídel mi moc nepřidalo. Z obou stran přijely k letadlu takový vysokozdvižný vozíky a na křídla nám lily takovej gel od kterýho se hrozně kouřilo. londýn3Když už to asi bylo dostatečný, tak jsme odstartovali. Měla jsem stres, že v Londýně blbouni nezvládnou počasí, protože třeba Heathrow je pověstný tím, že letecká doprava kalabuje při 1cm sněhu a letadla mají i pět hodin zpoždění. Praha přijímá, Londýn nevypouští a opačně - Praha vypouští, Londýn nepřijímá. Let byl tak hlaďounkej, že jsem nakonec i usnula a když jsem se vzbudila, auta na dálnicích už jela v opačným pruhu a bylo jasný, že jsme nad Anglií. Přistání bylo stejně hlaďoučký jako celej let a byli jsme tam. První sranda nastala, když jsem musela nutně na záchod (ve vzduchu by mě tam nedostali ani párem volů) a tím nám zmizel dav vystupujících z letadla. Zamotali jsme se pak při příchodu k celníkům, ale jakmile se tam někde tváříte zmateně, angličani vám neváhají okamžitě nabídnout pomoc. Blbý je to, když jim nerozumíte, ale oni mluvili vážně nádherně. Nic nepolykají, artikulují!!! Prostě lahoda. Nakonec jsme se vymotali z letištní haly a začali hledat cestu do Londýna. Nakonec jsem kvůli tomu musela zavolat Verče, protože jsem si nebyla vůbec jistá, čím a kam máme jet a cena 50liber za bus se nám zdála hodně. Nakonec jsme zaplatili jenom o malinko míň za přiblížení k nádraží a za zpáteční jízdenku na vlak. Ve vlaku nebylo skoro žádný místo a došli jsme až úplně do posledního vagonu, kde jsme si konečně mohli sednout. Nakonec jsme zjistili, že se tam nesmělo mluvit, protože ve vlacích se ráno nemluví, protože lidi ještě spí nebo už pracujou, ale nikdo nás neokřikl a myslím, že jsme byli celkem potichu. Vystoupili jsme na obrovským mezinárodním nádraží, ale celkem snadno jsme našli metro a pak už to bylo snadný:o))). Míra pochopil barvičky na plánu metra a já si z minula pamatovala, že z jednoho peronu nemusíte dojet jenom na jednu konečnou (tak jako v Praze), takže jsme si koupili Oyster card a začali cestovat jako šílený:o))). V Londýně bylo takhle z rána dost zima. Zima pak byla ještě následující den, ale londýňané nejsou na takovou zimu zvyklí, takže se 2stupně celsia rozhodli ignorovat a většina byla oblečená tak do 15-ti stupňů (jako obvykle). Holky měly balerínky a lodičky na bosou nohu a chlapi saka. Pár jich ovšem situaci vyhodnotilo jako zimní a ti své oděvy vyšperkovali třeba lyžařskejma rukavicema - přestavte si to: chlap v kvádru a lyžařských rukavicích:o))). Tenhle první den jsme dojeli k TOWERu a odtamtud po břehu řeky došli k Londýnskému oku kolem Milenium bridge a Tate, pak prošli kolem Big Bena a pak už našli Trafalgarské náměstí (kdybyste mě zabili, tak nevstanu, abych zjistila, jak se to píše anglicky:o))) a volali Veronice, že chceme k ní. Bylo už po čtvrtý hodině londýnského času a my toho měli plný kecky. Druhej den jsme se pak pěkně proflákali a v pátek jsme to vzali jako rychloexkurzi po muzeiích a to bylo vážně extra super. Nesnáším muzea, ale tyhle byly... prostě fantastický! Zase cesta na Luton s předpokládanou dostatečnou časovou rezervou, která nakonec nebyla a o půlnoci v Praze a ve dvě v posteli.

O posteli se mi ještě teď zdá, protože v Jirkově to prostě není MŮJ pelíšek a teď spím dole s Bubu a do zad mě tlačí železný pera ze 100let starý madračky. Juchů. Miluji své psy!

Fotky jsm probrala a jsou k vidění tady. Chtěla bych vám ale všem říct, že takhle ošklivá ve skutečnosti fakt nejsem!!!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain