Jarňáky 2020

Do zahraničí to není bezpečné, tak jsme zůstali v Čechách a jeli nejvíc na západ.

Wild wild west.

Doslova.

Využili jsme zeměpisné polohy babiček a už ve čtvrtek přiblížili Matýska o něco blíž k cíli, aby neměl cestu tak dlouhou. Když jsme ho tam v neděli vyzvedávali, čekala nás už jen dvouhodinová cesta a i na tu jsme ještě naplánovali jeden výlet kolem Ohře. Zaparkovali jsme kousek od Lokte a vydali se cestou ke Svatošským skalám. Samozřejmě ne jednoduše po cyklostezce tam i zpět, ale s trochou adrenalinu po nekoloběžkových cestách. S koloběžkama a Máťa na kole. Gamora zdrhla během prvních tří set metrů, čímž si způsobila vodítkový režim na zbytek vycházky.

Náš penzion se jmenoval Hubertus a bylo to velmi rodinné místo. Až moc. Dole hospoda, která byla kromě neděle večer, kdy jsme přijeli, zavřená. V prvním patře majitel, jeho přítelkyně a něco mezi dvěma až čtyřmi dětmi a pes. V druhém patře my. Do našeho pidipokojíku jsme museli přinést postel pro Matýska a vytvořit trojlůžko. Na bydlíky holek už zbylo místo jen tak tak. Nicméně penzion měl dobrou polohu a majitelé byli velmi milí, i když velmi hluční:o). A fotkám to odpovídalo, nejsm nenároční:o))).

První výlet byl na nejzápadnější bod ČR. Chtěli jsme jet hned v pondělí, protože počasí se mělo horšit a nejzápadnější bod byl hlavní cíl. Z auta jsme koloběžky sundávali ještě za deště, ale ten postupně ustával a někde po první čtvrtině cesty pršet přestalo úplně. Původně jsem měla naplánovaný jiný start, ale docela dlouho bysme se pohybovali po asfaltce a, i když tam za celou dobu určitě neprojelo ani autíčko, to jsem nechtěla kvůli holkám a jejich packám. Kraťanda asfalt nesnáší příliš dobře. Gamoče vypadá, že je mu to jedno, ale nechtěla jsem riskovat kulhání nebo nějakej urvanej plštářek hned první den. Nakonec jsme dojeli, jak nejdál to šlo Dádou, a když skončila asfaltka, vyjeli jsme my. Většina cesty vedla po loukách mezi větrnými elektrárnami, takže Morče nemělo kam zdrhnout. Až posledních pár set metrů vedlo lesem podé potůčku. Nejzápadnější bod má svojí vlastní budku k přespání, návštěvní knihu a razítko:o). Hezký. Dali jsme si sváču a pocestě zpátky se stavili ještě na mostě evropského přátelství (lávka přes potok:o). Někde ke konci holky chvíli pomáhaly, protože cesta byla promočená a měkká a koloběžky jely opravdu darebně.

Druhý výlet jsme dali hned ten den odpoledne, protože na úterý hlásili neustálý déšť. Pár metrů po silnici od penzionu začínala žlutá trasa k rybníku Bílý Halštrov. Hezký místo a od něj po asfaltu do Podhradí, kde stojí zřícenina hradu Neuberg. Tam nás chytila parádní přeháňka, naštěstí v podobě zmrzlých krupiček, což nás zachránilo od pořádnýho promoknutí. Cesta zpět do penzionu vedla jen po silnici, tak jsme vyslali Míru samotnýho a s holkama počkali až si nás vyzvedne. Byl zpátky za necelých deset minut!

V úterý s vidinou menšího deště jsme se rozhodli navštívit Trojstátí. Je to ten největší vocamfourek republiky, který sice není nejzápadněji, ale o to je to větší p*del. Po chvíli hledání v mapách jsme našli jakž takž neasfaltku, ale pro holky nic moc. Zato nám se jelo mnohem líp, než po podmáčených loukách:o). Nejslabším členem naší party jsem se oficiálně stala já. Matýska s novým kolem už nic nezastaví, Míra to udře na čemkoliv a já funím někde vzadu/dole poslední a snažím se přežít:o). Ještě, že mám Dýdunku, která musí být vždycky poslední, tak mám aspoň parťáka na sprostý nadávky, že mi to nejede:o). Trojstátí (chápej je tam jen Německo a Česko, ale Trojstátí protože Bavorsko a Sasko a Čechy...) bylo za evropský peníze moc hezky vybavený - lavičky, stopjánky na kola, lávky, cedule... Hezký. Zpátky jsme jeli kus po stejný cestě, ale na louku se nám do kopce prostě nechtělo, takže holky sorry - asfalt. Naštěstí máme mě, takže jedeme pomalu. Poslední kousek holky vyfičely do kopce se zaháknutýma klukama a já si kopeček oddupala na naší Kostičce Karcoolce, kterou normálně jezdí Míra. Jenomže do kopce po asfaltu je to s ní podle mě lepší, než na Doxtorce - roztočit to pidikolečko vpředu je prostě snažší.

Kupodivu navzdory předpovědi jsme nezmokli! Odpoledne už to ale přišlo. Velkej protivnej déšť. A my na to, že jedeme do Františkových lázní. Ochutnali jsme prameny (ble), dali si pizzu, prošli se k Františkovi a zatímco já jsem trpěla u kafíčka a dortíku, kluci šli do zdejšího bazénu. Primárně je koncipovanej pro důchodce, což je pochopitelný, a ne děti, takže jen jeden tobogán, ale moji hoši se zabaví všude.

Ve středu jsme ještě po cestě domů chtěli mrknout na Loket, ale přes ty provazy vody by to bylo jen utrpení. 

No, zůstali jsme v Čechách, ale já nevím, nějak mi to tam přišlo jiný. Možná jen hromada předsudků, že to tam jiný bude, ale možná ne...:o). V penzionu jsme za holky nic nepřipláceli, lidi jsme nikde nepotkávali, v Aši jsme se nezdržovali nikde kromě zdejšího Tesca pro snídani. Nikde nám neuvařili nijak zázračně, spíš podprůměrně, ale po mišelinských hvězdách jsme nešli. Co není možné opravit z evropských peněz je rozbitý a zchátralý. Je to fakt konec republiky:o))).

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek