Na židli vedle jsem nechala nevypranej ručník a dost úchylácky k němu čas od času čuchám. Voní solí a mořem a sluníčkem a mně je tuze líto, že jsme zase doma a další moře uvidím s trochou štěstí za rok... Nevím, proč zrovna já žiju od moře tak daleko. Chtěla bych žít někde u něj a nemusí to být nutně moře teplý, i to severský by bylo fajn.

Kam na dovolenou jsme laborovali docela dlouho. Kdyby vyšel zájezd Last Minute do Řecka, jeli bysme tam. I s Matesem. Jenomže nevyšel, odlet byl z Brna a ty, co byly z Prahy, už potom neobstály. Takže přišel plán B, kterej nebyl až zase tak úplně B. Byl prostě jenom alternativou k nenalezenému Last Minutu. Cestu autem by Mates ale nedal, tak jsme ho nechali u babičků v Jirkově, vrátili jsme se zpátky do Lbc a začali balit. Plán B byl totiž autem na jih Francie, daleko až ke španělským hranicím, do Argeles. Všechny psy v Jirkově nechat nemůžeme a ani nechceme, a tak volba cestujícího psa padla na Dýdynku, což se ukázalo jako geniální tah a jinýho psa už s sebou nikdy nechci!

Celou sobotu jsme balili a večer se vydali na cestu. O 1700km a 20 hodin později jsme začali rozbalovat stan v kempíku, ve kterým jsme už byli při cestě do Portugalska a zase se to ukázalo jako nejlepší možná volba. Nejenom, že naše místečko bylo ze tří a půl stran obehnáno živým plotem a zbytek šel ucpat DáDou, kousek od kempu totiž byla nádherná páž a ne jen tak ledajaká! Byla to pláž psí!!! Poznala se podle toho, že na každý dece ležel pes:o))). Oficiální psí pláž byla úplně stejná jako ta lidská vedle, takže žádná diskriminace:o).

Každý ráno se Míra poslal pro čerstvý bagety a kroasány a my s Dýdynkou daly první ranní venčení k moři - obě jsme si zaplavaly, na ceduli trénovaly povely pro točení SEM/TAM a vrátily se na snídani:o). Nacpaný jsme se pak všichni tři zase vydali k moři. První den jsme se samozřejmě přičmoudli, takže další dny jsme tam vždycky došli, naložili se do vody, hráli si s Pindruškou, užívali pláž a pak jsme se vrátili do kempu. Po cestě ke stanu jsme se odsolili v bazénu a to už bylo dost odpoledne, třeba jako tři hodiny a byl čas na oběd:o))). Po obědě chrupík, po chrupíku moře-bazén-sprcha a příprava na korzování po městě:o).

Plesnivka byla celou dobu prostě dokonalá. V kempu byla sice celou dobu jištěná provazem přivázaným k DáDovi, ale jenom pro moje čistý svědomí. Ani náznakem nechtěla nikam odejít. Prostě tam byla s náma. Na pláž přicházela výhradně off-line a jako jedinej pes nikdy nikoho neotravovala, přišla okamžitě na zavolání (což se moc nepočítá, protože vlastně nikam moc neodcházela), zajímala se jenom o nás a naší hračku (tenisák/talíř), přiběhnuvší psy ignorovala nebo si k nim čuchla a pak hned je ignorovala, občasné zbytky svačin očuchala a nechala ležet, málopočetné pobyty v kleci (když jsme byli ve sprše) trávila klidným podřimováním a v noci spala v otevřený bedně vedle stanu a ani trochu neprudila. Prostě byla dokonalá. Troufla jsem si jí i večer vzít do přeplněnýho města a i ti zvádla naprosto suveréně. Na kšírkách, bez vláčení mě! Nemám dost superlativ, abych popsala, jak skvělá byla a jak mě nemohlo nenapadnout srovnání s pakem a druhým pakem, co jsme nechali v Čechách. I když lehce překvapivě z toho srovnání vylezl líp Artýsek než Bubíš. Artýsek je rváč, ale na svých devíti letech získal spoustu ovladatelnosti a s tenisákem nebo talířem by si nevšiml vůbec nikoho. Přesto si pár psů všimlo nás a to by nebylo dobrý. V kempu by musel být neustále pod dohledem nebo v bedně, v noci bysme museli mít zavřenej stan, protože by nutně musel spát s náma, což by mu ale nezabránilo odejít někoho zabít:o). Byla bych pořád jako struna a hlídala kdejakej šustot, jestli se neblíží pes. V Andoře by nemohl z vodítka, protože i tam žije vysoká, a honit ho ve 2200 m n. m. by bylo opravdu velmi vtipné. Nicméně proti Bubíšovi by to s ním ještě pořád šlo. Je takovej furt, nemá lepší chvilky a tak vás neukolíbá tím, že je v pohodě. Bubíš má světlejší okamžiky, kterýma vás uklidní, ale pak někde najde hovno a vyválí se v něm, zdrhne za neviditelnou kočkou, vystartuje na psa, v bedně ponechána o samotě začne z nejasnýho důvodu řvát a nejde vypnout, v noci "hlídá" a tudíž poštěkává, skučí protože: chce do auta, chce z auta, chce do stanu, chce ze stanu, chce nažrat, chce odměnu, chce hračku, chce na klín, chce dolů, chce plavat, chce z vody, chce jít, nechce jít... No prostě Bubíš:o))). Je mi líto milí foxteriéři, ale na pohodovou dovolenou pouze s pohodovým psem. A to vy nejste:o)))!

V úterý jsme se vydali do Andorry. Ukolébaní údajem z navigace, že cesta je dlouhá cca 200km a trvá tři hodinky jsme vyrazili na cestu. Už za ŠEST hodin jsem konečně vypadla z auta v Ordinu a myslela, že pojdu! Takovejch serpentýn jsem v životě ani neviděla, natož potom projela. Většinu cesty mi bylo na zvracení, ale řídit jsem si netroufla. Když jsme pomocí informačního centra a několika mapek dorazili na místo tripu, bylo už pozdní odpoledne a počasí na draka. My, jako praví tupí túristi, měli na nohách letní Keeny, kraťásky a tílka. Přivítaní jsme byli lehkým deštěm, mlhou a dvanácti stupni celsia! Když jsme z výchozího bodu 2220m n. m. vylezli na jezera, za přilehlým kopcem začala řádit bouřka. Rány to byly jak z děla a musím říct, že jsem se dost bála. Pršet nepřestalo, mlha se převalovala... Naštěstí bouřka nebyla horolezná a za kopcem zůstala. Obešli jsme si krásnej okruh kolem vody a fotili tu nádheru. Sice pod mlhou nebyly vidět všechny kopce, ale stejně tam bylo nepřekonatelně. Po cestě dolů jsme se ještě zastavili v hlavním městě Andory, koupili flašku whiskey a mačkali se v hlavní ulici. I s Dýdynkou, která ty davy zvádla levou zadní packou a vůbec nikomu jsme nevadili! Cesta zpátky na nulu byla o poznání rychlejší, ale přesto jsme dojeli do kempu za tmy a padli.

Zbytek dní jsme trávili u moře a večer vycházeli do města a cpali se kalamárama a zmrzlinou a paninama a dalšíma dobrotama a ani tam Plesnivka nechyběla a ani tam nezklamala.

Bylo nám krásně! Zase se tam podíváme.