Mám ráda, když věci fungují. Když opravdu umějí to, k čemu jsou vyrobeny a co se o nich hlásá.

A my si koupili DáDu. Kromě toho, že se v zimě konečně nebojím řídit a že existuje opravdu vysoká šance, že dojedu všude, troufáme si i na jinší výjezdy:o))). Tentokrát jsme dojeli po zasněžený louce až nahoru pod les na Bedřichovku. A co víc! Dokonce jsme zase odjeli:o)!

Sněhu jdou pořád dokola tuny a tuny a na louce jsme zapadali až ke kolenům. V lese bylo líp, ale pořád to k idálnímu povrchu mělo hodně daleko. Nicméně Artýska by při představě srnky nezastavila ani rozjetá lokomotiva, takže se dral sněhem ze stany na stranu a vydržel to úplně celou dobu. Já nevím, kde se to v něm pořád bere. Bubíška to bavilo jenom chvilku, pak se začala řadit za nohy do vyšlapaný cestičky. Nakonec nám dvě srny div neskočily na hlavu. Bubíš se za nima s jekotem vydala, ovšem ladnému kroku natvrdlých zvířat opravdu nestačila. Arturek škubal vodítkem a ječel jako podsvinče. Do konce vycházky se k nám Artýskovo vědomí už nevrátilo, tělíčko naštěstí držela ta šňůra. Bubíš brzo pochopila, že tohle je jiná liga a raději žrala Artýskovi ucho nebo si hledala klacíky a šišky na přežvykování.