Chorvatsko, podzim 2019, ostrov Krk - Baška

...aneb vysokohorská turistika do 300 metrů nad mořem...:o)

Den první - sobota

Obvykle vyjíždíme v pátek tak pozdě večer, až je už sobota velmi brzo ráno. Nějakou dobu jsme hledali ideální odjížděcí model a tohle se nám osvědčilo nejvíc. Nechceme se mačkat v zácpách a kolonách na silnicích a zároveň nechceme přijít o jeden den strávený cestou. Vyrazit rovnou v pátek po práci nedáváme. Kolem třetí ranní oba odpadáme a jízda není bezpečná. Takže jsme vyrazili po pár hodinkách spánku, kolem druhý ráno. Kolem pátý jsme minuli Brno, před sedmou Vídeň...

V Bašce jsme byli přibližně po dvanácti hodinách jízdy. Matýsek i holky to zvládli úplně skvěle. Opravdu nestavíme každý dvě hodiny, aby se psi proběhli. My v tom autě taky nemůžeme dělat gymnastiku, takže psi to vydrží taky. Po cestě jsme vyrobili jednu větší zastávku - na rakousko-slovinských hranicích jsme se prošli podél řeky Mur ve městečku Spielfeld. Míjeli jsme parádní cvičák s osvětlením a fotbalovým pažitem. Zřejmě zdejší standart:o), u nás nekonečně nedostižný sen. Podél řeky vede krásná travnatá cesta. Holky i Matýsek se protáhly, my posbírali bobky a zase jsme se nalodili. Taky jsme zvládli vzít benzín, kterej byl o mnoho levnější než na dálnici.

Bubíše jsme nakonec nechali v Jirkově a udělali jsme maximálně dobře. Hned první výlet by nezvládla a museli bychom jí nosit a, i když je Bubíš trpaslík, osm kilo navíc v ruce se prostě pronese. Další dny by se nesly jen v duchu, jak to udělat, aby s námi mohla i Bubíš i přes to, že by nebyla mobilní.

V sobotu po příjezdu jsme se ubytovali a vydali se prozkoumat Bašku. Najít psí pláž nebyl až zase takový problém, i když jsme jí vlastně objevili náhodou. Je zvykem po Evropě, že se psí pláže strkají na konec "lidský" pláže. V Chorvatsku jsem hezkou psí ještě neviděla, i když o nich slýchám:o). Nic jsem ani holkám do vody neházela, protože jsem se bála, aby si třeba nezlomily prst o kameny ve vodě nebo na pláži... Za hračkama se vydávají dost neotesaně skokem. Tyhle oblázkový pláže obecně nepovažuju pro psy za moc friendly, kamínky musejí být v létě horký a celoročně se po nich špatně chodí, běhá.

Projeli jsme celý záliv, okoukli mola a lodičky, zjistili, jaký restaurace mají otevřeno a co nabízejí. V centru jsme lidi potkávali, ale většinou důchodce nebo rodiny s malými dětmi. Bylo vedro. Na sluníčku. Jakmile sluníčko zapadlo, vzduch dost neomaleně umrznul někde kolem deseti stupňů celsia:o). Rozklepala jsem se a vydali jsme se do apartmánu.

Den druhý - nejtěžší výlet

Nějak nám nedocházelo, že Krk není žádnej pidiostrov. Je to docela velikej kus země a námi odhadované vzdálenosti poněkud dostaly na budku. V informačním centru jsme dostali parádní mapu i s popisem turistických tras v okolí. Ta naše byla hodnocená jako obtížná, dlouhá 9km tam a to samé zpátky. Mapy.cz říkaly 6km (i kvůli jinýmu startovnímu bodu), tak jsme se nedali odradit a vydali se na cestu. Profil celého Krku je děsivý. U moře jste vždy na nule a okolní kopce se dost strmě zvedají do výšky obvykle něco kolem 200 metrů nad mořem a je potřeba tam vždy vyšplhat. Povrch cest je pro psy vyloženě nepřátelský - ostré kameny, které podkluzují pod nohama i packama... Vůbec si nedovedu představit, že to někdo jde v létě. A pes absolutně ne. Kdyby to ještě celý mělo být horký, holky by to nedaly. Takhle jsme se dokázali hecnout a dojít na pláž Vela Luka, na kterou se jinudyma (pominu-li loď) nedostanete. Z tý vejšky, kam jste se tak obtížně škrábali, zase musíte sejít dolů k moři... Na druhou stranu, byla to taková nádhera! U moře jsme byli skoro sami, a pak opravdu úplně sami. Koupali jsme se nahatí. Voda byla studená. V Bašce psali, že teplota moře je 20 stupňů. Původně bylo v plánu dojít ještě na pláž Mala Luka, ale nakonec jsme udělali jen malinkej okruh na zříceninu římského opevnění Korintia. Cestu dolů jsme zkusili azimutem a, i když to nebylo o mnoho horší než (ne)značená cesta, bylo to opravdu masakrózní. Ostrý kameny, keře s trny. Ještě jednou jsme se vykoupali a jali se šplhat zpátky a dát si celou cestu znova dokola jen opačně. Gamorče někde objevila ovce a odbíhala za nima dělat nevím co. Stalo se to 3x a vždycky byla do dvou/tří minut zpátky. myslím, že když za tou ovcí došla, tak se zase otočila a vrátila se k nám. No, cesta zpátky byla výživná:o). Ale byla jsem jedinej tvor, kterej mrmlal. Naše Matese to zvládlo úplně v pohodě a vůbec neremcal! Ten večer už jsme do města nešli. Dali jsme si večeři v apartmánu a usnuli jsme.

Na týhle pláži si holky spokojeně zaplavaly za hračkama i za mnou. Teprve pak jsem si uvědomila, že ty mokrý polštářky na packách pravděpodobně změkly a cesta zpátky by se tak mohla dost zkomplikovat.

Den třetí - koloběžky

Na druhý den jsme naplánovali jinou aktivitu, abysme si od chození odpočinuli. Dopravní prostředky jsme s sebou měli, tak co? Popojeli jsme DáDou do Vrbniku a odtamtud se vydali k místu zvanému Sv. Marak. Rozvalina 2km od Vrbníku. První lehká komplikace nastala hned, jak jsme se vydali na cestu - cesta byla rozkopaná. Cestáři nebo kdo to byl, tam dělali vodovod a uprostřed cesty stála tatrovka a bagr a díra. Moc milej pán nás nakonec pustil skrz. Co bysme dělali jinak, netuším. Nám se jelo hezky, protože cesta byla do půlky asfalt. DýDunka už ten pocit úplně nesdílela, ale tlapkala. V druhý půlce se cesta měnila na šotolinu. Zastavovali jsme na plážích, užívali si výhledy, potkali jsme kudlanku. Na konci cesty jsme po chvíli hledání našli parádní lagunku a nakonec jsme do ní vymysleli i použitelný vstup a vykoupali jsme se. Pro holky to úplně vhodnej vlez nebyl, ale Gamora se za mnou do moře vrhala pěkným jumpem a DýDunku trochu přemluvil Míra. Po cestě zpět jsem si všimla, že holky lehce pokulhávají. Obě. Po prohlídnutí pacek, dostaly každá na packy botičky, což jim nedělalo žádný problém. Ani Dýdunce. Jsem na ně pyšná! Jsou šikovný! Ale k autu už Pindruška došla téměř krokem. Jela jsem pomalinku vedle ní a vyprávěla jí, jak šikovná holka to je.

Na apartmánu jsem packy holkám znova zkontrolovala a zjistila, že obě mají více či méně pošramocený tlapky všechny. Říkali jsme si, že uvidíme, co to udělá do druhýho dne.

Den čtvrtý - poslední výlet a odjezd

Holkám se ráno vstávat nechtělo. Měly toho chudinky plný zuby. Po kontrole pacek jsme zjisitli, že Gamora bude potřebovat jednu botku a Dýdunka dvě. Po ranním venčení ještě odpočívaly, my jsme balili. Předpověď hlásila déšť a během snídaně na balkóně opravdu pršelo. No jo, jenže před cestou domu se holky přece jen musí trochu vyvenčit a Mates protáhnout nohy... Se zabaleným autem a odubytovaní jsme vyrazili na finální vycházku, během které na prvních pár metrech přestalo pršet, holky v botkách ani torchu nekulhaly, cesta byla měkká lesní. Vylezli jsme na Bag, kterej má něco přes 200 m a pak ještě vyšli o kousek výš. Koukali, jak nad námi krouží obrovští mořští orli. Celou cestu jsem monitorovala každej krok obou psů a šli se zvednutým ocáskem, spokojeně bez kulhání. Nicméně do auta to obě zaparkovaly víc než ochotně a při jízdě jsme o nich nevěděli.

Do Liberce jsme dorazili ve dvě ráno. Míra přenesl Matýska do postele, a ten naštěstí po chvilce pokračoval ve spaní. Byla jsem nějaká vymrzlá, tak jsem celou dovolenou zakončila horkou vanou.

Chorvatsko je nádherná země. Nedovedu si představit, jet tam v hlavní sezóně. Pro psy je to kvůli povrchu extrémně náročná sranda. To se potvrdilo od minule ještě intenzivněji a už brouzdám po netu a hledám botky. Přece jen měli jsme s sebou jen dva páry a šance, že by bylo potřeba mít obutý všechny packy není zase úplně mimo.

Na konci října tam může být ještě přenádherně a jestli se počasí bude tvářit za rok přivětivě, zase tam pojedeme!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek