Někdy se to tak stane.

Blbý je, když se mi to děje v podstatě neustále. Je to jako koukat na sebe v zrcadle, říkat si , že tenhle ksicht jsem už někde viděla, a pak přijde Pavlína a řekne - to jsi ty! A já řeknu -  aháááá!

Úplně stejný to bylo v pondělí na Smečce. Po třídenním domácím klikání hrozilo, že Kraťandu zavřu do akvárka k naší bettě. Dělala debila a já věděla, že to jde za mnou, ale vůbec jsem to nedokázala změnit. Je to takovej divnej pocit. Víte, že něco děláte blbě, dokonce tak nějak matně tušíte, co děláte blbě, ale nějak si to neumíte připustit nebo co...? Lehce omezený přístup, ale co už. Jsem prostě zabedněná!

Musela jsem změnit prostředí a nechat na chvíli přemejšlet někoho jinýho za mě. Pak je dost příšerný to konfrontování s realitou - když Pavlína problém prostě pojmenuje a já vím, že to vím, jenom jsem idiot a neumím si to říct. Je ale hezký, že mám někoho, na koho se můžu obrátit a dozvědět se fakta.

Takže Pindruše dělá dál krávu, ale já už vím proč a co s tím, a že vlastně krávu nedělá, že taková prostě je a jediný, co s tím zmůžu já, je přizpůsobit se jí a nenechat jí stresovat se. Na to jsem navázala hnedle agility tréninkem v hale, kde Kraťanda ukázala, zač je toho loket a byla perfektní, jak to umí jen ona. Malý hezký jednoduchý sekvence za jedna a i celkem ucházející kladina. Nemůžu po dvou měsících bezkladiny chtít zázraky, ale aspoň víme, na čem pracovat. Na mně. Jako vždy:o)))!