Sdílení

Mám spoustu známých a kamarádů, kteří mají psy. U některých je mi jejich uvažování o soužití se psem blízké, jindy už tolik ne. Je to samozřejmě každého výhradní právo, sdílet život se psem, jak uzná za vhodné. Jen si asi nejčastěji skrz to uvědomuju, jak jsou lidé různí. A jak to, co je pro jednoho naprostá samozřejmost, je u druhého nadbytečnost. Co jeden považuje za nutnost, jiný absolutně nepovažuje za důležitý.

 U nás jsou psi nedílnou součástí rodinného života. Aktivity bez psů, až na pár výjimek, v podstatě neplánuji. Nedovedu si představit, že bych si vymyslela nějakej výlet a pak prohlásila, že pro Míru ale není, ať si jede k babičkám a my si to uděláme fajnový bez něj:o))). Stejně tak nevidím důvod, proč plánovat výlety a dovolený, který by se psem šly, bez nich. Mám ráda to plánování, jak dovolenou přizpůsobit dvěma chlupatým dámám, z nichž každá preferuje úplně jiný srandy a taky potřebujou jiný vybavení, žrádlo, pelechy... Stejně tak mi nebere hlava, že bych jednu z nich nechala doma. Párkrát jsem to zkusila, ale celou dobu jsem si říkala, že tady by mohla být taky a tady taky a tady taky... Neměla jsem klid.Takže naše holky s náma byly třeba v Polsku u moře a celý to výletování bylo plánovaný tak, aby s náma mohly, aby jim bylo fajn, ale zároveň abysme se i my lidi cítili v pohodě. Vzít někam kraťandu je úplná lahoda. S Bubíšem už to taková prča není, ale je to naše Bubíš. Takovou ji máme a jenom pro usnadnění situace ji nenechám doma. Nejezdíme přece nikam, kde nám na chování psa visí život.

Stejné je to doma. Nedovedu si dost dobře představit, že pes bydlí na nějakém detašovaném pracovišti - třeba kotec, nebo třeba jen nesmí do obýváku, protože chlupy, slinty, bahno... Občas holky do svých bydlíků vykážu, protože prostě nemají stání, courají po bytě a nemůžou se uložit, ale pořád to jsou dvě bedny v obýváku a vím o každým jejich kucknutí. Na chlupy a slinty jsem rezignovala. Jsem s holkama ráda a ony s námi, takže pár chlupů a Bubíšovo loužičky jsme prostě zařadili do našeho domácího repertoáru a jedeme dál. I když se nám narodil Mates a Artýsek neměl jedinej problém dítě hryznout, neodstranili jsme Mistra Bombastika jinam. Jen jsme zapracovali na bezpečí dítěte. A tím i psa.

Na druhou stranu chci po našich psech "práci". Ono je to fakt divný, říkat tomu práce, ale pro mě to práce je, i když to není nic, co zachrání život nebo zabije figuranta. Chci po nich ovladatelnost a chci, aby se mnou spolupracovali na kdejaký blbině, kterou si vymyslím. Samozřejmě mi na to kašlou, protože jsou úplně normální a raději by si jeli to svý...:o), ale ta "práce" spočívá i v tom, že spolu budujeme vztah takovej, aby se nadchli pro každou kravinu, kterou vymyslím. Plavali se mnou v moři nebo přehradě. Tahali sáně a Matese do kopce na lyžích místo vleku. Zdolávali se mnou minihorolezecký úseky v Prachovských skalách. Běhali se mnou u kola/koloběžky a při tom, aby byli naložitelní do košíku/kočáru, když už běžet nemůžou. Dokázali den prochrápat, když na akci není síla nebo nálada nebo zdraví. Dělali se mnou jedinej sport, pro kterej jsem se v životě nadchla. Nechali se drbat a mazlit, když to potřebuju. Nesrali mě:o). Což je speciálně Bubíšova slabina. Dokázali se jen tak venčit. Prostě aby žili na stejný vlně jako já a moje rodina. To je jejich práce.

Takhle to mám já, protože takhle je to pro mě jediný použitelný, srozumitelný a bezvýčitkový. Mám to tak, protože jsem takhle v tom soužití šťastná. Mám ráda svý psy.

Komentáře  

 
0 # lenka 2018-01-31 23:00
Díky za prima článek :-) v několika případech musím souhlasit.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde