Pavlína mě poprosila, jestli bych neodvezla Káču vystavit na klubovku, protože ona o víkendu prostě musí pracovat. Vystavovat by mě nedonutila ani párem volů, ale ochotně jsem slíbila, že tam Káču odvezu, původní majitelka/chovatelka si ji vystaví a já si zase jenom psa převezmu a podradníme domů.

 V rámci hodně psů a málo vystavovatelů se ale najednou stalo, že jsem v jedný ruce vezla kočárek s miminem a ve druhý vedla holanďana. Připadala jsem si jako marťan. A nakonec mi bylo fajn:o))). Courala jsem důležitě s tím hezkým kočárkem tam a zpátky a vedle mě oduševněle kráčel pes, kterej se nikam nerval a nikoho nevraždil, zároveň se ale nenechal přejíždět tím kočárkem a reagoval na každý drobný změny směru. 

Psy mám evidentntě jiný. Ale když jsem po cestě domů přemýšlela o tom, kolik holanďanů by naše domácnost unesla, naprosto jasně mi došlo, že já teď žádnýho novýho psa nechci! A nechci ani holanďana ani moji vysněnou kraťandu. Chci se trápit s Artýskem, protože to moje hovado je tak šikovný a nechci ho nechat ležet ladem, i kdyby mě to mělo stát život (a to se pravděpodobně stane, protože mě z něj brzo trefí šlak) a chci cvičit s Bubíškem, protože je báječná a skvělá a je s ní strašlivá sranda každou minutu, co spolu něco tvoříme. Jsou to hovádi, ale nevyměnila bych je ani za nic!

Kdyby padlo tisíc jiných rozhodnutí, dovedla bych si představit, jak dřu kočárek a vedle uvědoměle kráčí PAN pes, ale stalo se, a tak mám dva foxlíky a užívám si každou vteřinu, kdy mě serou:o)))!!!