Hlídáme Wolfíčka a tu podělanou zahradu našeho tatínka. Je stejná jako Artýsek - docela hezká, ale nepraktická a náročná na údržbu.

 Že to tady Wolfíček nebude mít nejlehčí, už se ví. Je to už 12-ti letej pán a z jeho klidu ho najednou začnou rušit odporní foxteriéří tvorové. Wotrafka je celkem nekonfliktní westík. Hluchej jako poleno a drobně i naspleplej, takže v rámci Bubíšina hárání si jí několikrát spletl s Artýsem. Jak je slepej, tak nevidí, na koho vlastně jde a jak je hluchej, tak neslyší, že na něj Arturek vrčí:o). Bžunda. Stálo nás to dost sil, chránit jeho život, protože i když je vážně poslušnej, neodvoláte ho, protože vás neslyší...:o))). Maminka nás varovala, že už nechce chodit a kulhá na zadní nohu a já nevím, co ještě. Při společným venčení ovšem lítal jako mladík, znova si pletl oba psy a jen tak tak, že nebyl rozcupován. Pak ovšem začalo jít do tuhýho. Bubíš se rozhárala fest - je teď třetí den v tom nejhorším/nejlepším období. Artýsek musel být okamžitě odvelen jinam. V Jirkově na zahradě mu to trvalo dva dny, než na Bubíše zapomněl a usnul. Dva dny!!! A to jsem na něj pyšná, jak to hárání zvládá. Opravdu je drobně šílen jenom těch pět šest dní, a to pak nesmí být s Bubu spolu. Ale šílen není tak šílený, jak by se mohlo zdát. Trošku skučí, málo spí, nomálně žere a je drobně víc neovladatelnej. No, Atrýsek je odvelen, ale co s Wotrafkou? V Jirkově s naším imbecilem být nemůže. Tam je to výsostný Artýsovo území a i přes jeho neuvěřitelnou toleranci k Wolfíčkovi (nevraždí ho a to je neskutečnej zázrak), v Jirkově musí zemřít i Wolfík. Fajn, takže muselo přijít rozhodnutí, že Wolfíček bude se mnou a Bubu v Mostě. Plán byl mít je na střídačku zavřený v bedně a doufat, že to Wolfík bude jakž takž snášet. A teď přichází ta divnost. Nekastrovanej normální teriérek Wolfík může s Bubu být v jedý místnosti a více méně jí ignorovat! A ONA HÁRÁ VÁŽNĚ FEST!!! Ano, občas se za ní vydá, ale po několika držkovejch od Bubu jeho snahy slábnou - pokud se tedy o nějakým slábnutí dá mluvit, protože on je neuvěřitelnej. Neodvoláte ho, ale to proto, že je vážně hluchej jako patrona, takže ho stačí vzít za obojek, ukázat na místo a on tam sám doputuje a tam si lehne! Bubíš ho zajímá, ale člověčí autorita - a to i ta moje - je mnohem víc a to na něj nekřičíme, nebijeme ho! Jenom mu prostě ukážeme, kam má jít a on to přijme. Jsem traumatizovaná. Wolfínek neumí nic, nikdy ho nikdo nic neučil, naši dělají všechny možný i nemožný výchovný chyby a přesto mají doma tohle. Zlatíčko. Wotrafka by byl skvělej na agility a i na poslušnost. Drive mu nechybí a i přes jeho roky to dokáže rozparádit, ale taky je pozornej (a vždycky byl) a ochotnej spolupracovat. Bezvadnej pejsek. A to mě přivádí zpátky k našemu puntíkatýmu hovadu, co mu trvá dva dny než se uklidní do svýho normálu, kterej je ještě pořád vysoko nad normálem ostatních tvorů. Z narkozy se probudil o polovinu doby dřív než na co má kila a spí dvě třetiny času, co ostatní. Je neustále naspídovanej a těžko ovladatelnej s vlastním rozhodnutím povýšeným nade vše. 

Já vím, že se opakuju, ale Artýsek je opravdu zvláštní stvoření. S ním ohýbáte železnou traverzu, Bubíš je jako měděnej drát a Wolfíček jako vařená špageta:o) a to je to pořád ještě terier a má svý teriéří vrtochy, kterým lidi říkají tvrdohlavost. Jestli já budu mít jednou tu kraťandu, měla bych si koupit hedvábný rukavičky a baleťácký botky, abych jí nerozbila. Teď totiž většinu času makám v kevlarovým obleku a svářeckých.