Kterak Artýsek výročí oslavil

Začínám to nedávat a to s náma Artýsek bude ještě nejmíň dalších deset let!

Trochu zdlouhavý úvod, ale konec konců dneska jsem měla psát článek do Matějčkovo sekce a tenhle úvod o tom bude.

11. 11. 2013 byl poslední svobodný den mého života. Sice obrovská jako hrošice, ale jako jedna osoba, jsem se dopravila s Mírou a foxlama na Bedřichovskou přehradu. Vyfotili jsme mě tam a funěli domů. Druhý den jsem nastupovala do porodnice na vyvolání porodu, tak jsem se před tím chtěla podívat někam, kde to mám moc ráda. O rok později, tedy 11. 11. 2014 stojím na tom samém místě jen s velmi obměněnou sestavou - kromě mě a foxlů je tam taky Matýsek a Dýdynka. Říkala jsem si, že by nebylo špatný z toho udělat takovou malou tradici, rituálek a dorazit na to místo každej rok ve stejnej den a udělat si tam fotku. Včera jsme se chtěli vydat, ale Mates teď vstává nejdřív v půl čtvrtý odpoledne a než bysme se zabalili a vyrazili, byla by tma jako v pytli. Nejelo se teda nikam, ale nezabalila jsem to a vydala se na to místo 12. 11. 2015.

Míra vždycky působil jako fotograf a na těch fotkách není, takže jsme mohli vyrazit dopoledne, když je v práci, a využít samospoušť. Matýsek se k úúú cák cák (velká voda) těší vždycky moc, takže jsme se ráno zvládli zabalit v dobrým čase a vyrazit směr Černá Nisa. Abych zdokumentovala stav naší domácnosti, jeli jsme opravdu všici. Bubíš dohárala a Dýdynka má k nejlepším dnům ještě kousek, takže Artýsek se venku chová slušně a holčičky neprudí.

Když jdu sama se psama a s Matesem, Artýsek není offline nikdy. Nehodlám nikde postávat v lese a čekat až mistr laskavě dorazí nebo jestli vůbec dorazí. Dokonce bylo to hovado na vodítku i když se přichází tou stezičkou od Šámalky k vodě a to nebylo úplně snadný. Terén pro dvouletý dítě to není ideální, navíc bylo mokro a Artýsek šmrdlal vodítkem Matese neustále někde po obličeji, případně mu uřezával hlavu, když to napral na jednu nebo druhou stranu... Ani tam jsem nevyměkla a Artýska nepustila. Vlhko, chladno, ale ne úplně - prostě počasí stvořený pro srny a jiný lesní zvěře, aby nám šlapali po hlavách. Teprve když jsme došli na místo, sundala jsem si batoh a tím pádem odepnula Arturka. Je zvyklej dostávat tam míček, nikdy tam nezdrhá a ani mě nenapadlo, že by to mohl tentokrát pojmout jinak. Než jsem vyndala foťák, byl pryč. Říkala jsem si, že si jenom někde čuchá, ale on se už neobjevil. Když jsme se s Matějčkem dovyfotili, zaslechla jsem ho řvát někde na protějším břehu. Vzdušnou čarou 100 - 150m, ale to bych musela bejt Ježíš. Jako mrzský smrtelník bych musela ujít tak 800 - 1000m, abych na to místo došla. A bez Matese bych to zkusila, ale jak tam dotáhnout našeho Pidižvíka mi nebylo jasný. Artýska jsem slyšela dlouho a pořvávala na něj ještě dýl, ale kašlal na nás. Ani já ani Mates jsme nebyli oblečení na to, abysme přes třičtvrtě hodiny postávali na větru u břehu a čekali, jestli se mistr Bombastik vrátí.

Musím říct, že přijmout to rozhodnutí, že ho tam nechám a odvezu domu dítě, nebylo vůbec snadný. Obrečela jsem to tam, volala Mírovi, aby mě podpořil v tom, že musím odejít. Kromě toho, že ještě učil, měl taky celý odpoledne pedagogickou radu. Kvůli puntíkatýmu kreténovi si vyprosil dovolení, že na poradu nemusí a že ho pojede hledat. Mě poslal domů, že se sejdeme na parkovišti a on se vrátí zpátky k přehradě a zkusí debila najít. Mates už byl úplně grogy, k autu jsem ho nesla a musím říct, že to opravdu bolelo. Navíc mi celou cestu opakovat Tý není (Artýsek tu není) a to mi úplně nedělalo dobře. Jakmile jsem ho dala do autosedačky, začal klimbat. Pořád jsem to nechtěla zabalit, a tak jsem nastartovala Dádu, vjela do zákazu vjezdu a objela autem celou přehradu. Zastavovala jsem turisty a dokonce zastavila u myslivců, kteří mě rozbrečeli znova, neboť mi oznámili, že tam jsou na honu nebo lovu nebo co a celou oblast procházejí se psama. V ten okamžik se Artýsek taky stal škodnou a bylo naprosto jasný, co by pánové udělali, kdyby ho viděli. Vyjela jsem kousek pod Maliníkem, znova dojela na Novou Louku, tam to otočila a přes Kateřinky (protože ho cesta kolem vody mohla vzít domů tudyma) jela domů. Mates vzadu řezal.

U baráku jsme se potkali s Mírou, ale úplně tím probudili Matese, kterej spal necelou hodinu. Těšil se na tátu a domů, ale táta si převlíknul tričko a šel naložit kolo, aby se vydal od Šámalky na místo, kde byl Artýsek naposledy k vidění. Ještě se mi podařilo Matese uspat, ale jenom na 20 minut, takže místo obvyklých dvě a půl hodinky, spal něco málo přes hodinu s přestávkou. Večer s ním bude bááááječnej!

Míra volal kolem třetí, že toho imbecila má. Dojel na to místo, kde jsme s Matesem přes třičtvrtě hodiny mrzli a postávali a pořvávali, zavolal a kde se vzal, tu se vzal... Už nás hledal. Říkal Míra, že přišel pokorně, ale nesmírně šťastnej, že tam Míra je. Vedle kola, aniž by se byť jen otočil k lesu, doťapal pár set metrů před Šámalku, kde ho Míra vzal do rukou a k autu už ho dovezl. Doma to pes okamžitě namířil ke mně, přitulil se, pak mi vlezl na klín a odmítal se i přes docela velký nepohodlí hnout. Teprve, když si na něj sedl Mates, začal odcházet, tak jsem ho poslala do bedny, kde teď chrápe jako noha.

Jsem z toho smutná, byť ho máme doma. Kvůli němu jsme vymrzli - Mates, holky i já, Mates se nevyspal, Míra se honil po lese a nemohl být v práci, když je to fakt důležitý. Artýsek byl pryč něco kolem čtyř hodin a co je nejhorší - okolnosti mě donutili ho tam nechat a odjet, a i když tohle je jeho chyba nejmíň, tohle mu nikdy neodpustím!!!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich