Na FB jsem si už postěžovala a jelikož by se to ztratilo v historii, musím si to napsat ještě sem.

Bubíš je v koupelně, stále v bedně a mně, i když jsem na ní jistojistě nesáhla, smrdí ruce nebo možná tričko, i když bylo pod mikinou a bundou... Ten smrad je všude!

Nevenčím všechny tři psy najednou, když mám Matese. Nevenčím. Je to hromada stresu, kterej nemám za potřebí. A pak, jednou za čas to zapomenu, jakej opruz je venčit dva foxteriéry, kraťandu a dítě. Mít tři kraťandy, venčila bych jich i osm. Ale ne, mám foxteriéry a ještě k tomu tak málo rozumu, že je beru ven s Matesem.

Takovej foxl potřebuje všechnu vaši pozornost. Vždycky. Když máte dva, rozdělíte pozornost pade na pade, případně přesouváte více pozornosti z jednoho na druhého v místech, kde byste čekali nějaké potíže. Psů si Bubíš nevšímá, hlídám Artýska. Hoven si Artýsek nevšímá, hlídám Bubíše. Všude kolem se může vznášet kraťanda, protože ta nepotřebuje pozornost žádnou a přesto průser neudělá.

Přítomnost dítěte ovšem rozložení pozornosti naprosto mění. Má jí všechnu a občas juknu na psy, jestli žijou. Zajímá mě, aby do hovna nespadl/nesáhl Mates nebo aby se k cizím psům nepřibližoval a nechtěl je hladit/plašit. Tím se dostáváme k jádru pudla: PRODÁM FOXTERIÉRY ZADARMO a ještě přidám nějaký to všechno příslušenství.

Středa dopoledne:

Dítě, ačkoliv na otázku, jestli chce čůrat, řekne ne, okamžitě pochčije gauč. Okamžitě. Oblíkáme se ven a bedny začínají skučet. Skučí Bubíš, protože ta skučí většinu času a skučí i Artýsekm protože je telepat a nějak pozná, že ho dneska nechci nechat doma. Vážně není jak by to poznal! Oblíkám dítě, nesahám na žádný obojky, vodítka, nedělám nic jinak, než když ho nechávám doma. Nicméně telepat amatér ví, že půjde taky. Takže skučí. Ještě si musíme oblíct bundy a já musím vymyslet, jestli mám všechno pro Matese. Nicméně skučení přesahuje meze, při kterých se dokážu soustředit, tak psy vyháním na chodbu. Tam má soused návštěvu, takže se na pidichodbičce motají dva chlapy a tři psi. Je mi to buřt. Dooblíkáme se s Matesem. Beru vodítko na MistraBombastika a přepínací na holky - půjdou na volno, je jen pohotovostní kdyby byla nějaká krizovka. Ovšem nedovedu si dost dobře představit, jak v jedný ruce držím dítě, v druhý dva psy, na pásu mám připnutýho Artýska a řeším krizovku...

O tom, že jdeme dolů ze schodů ví celej barák. Celej vesmír. Bubíš vydává kontinuální hvizd. Jako když přepísknete flétnu, jen to vydrží celých pět pater dolů. U toho skáče na Artýska, kterej na ní štěká a Dýdyna vrčí a žere Bubíšovi hlavu. Poučen otcem řve Mates na psy NE! Znamená to neskákejte, neřvěte. Kupodivu je psů úplně jedno, co Mates řve, takže Mates jen zvyšuje hladinu zvuku. Tak 200 dB, startující tryskáč je proti nám nula. Já se snažím být neviditelná. Nebo spíš nebýt. Není v mých silách vytvořit pořádek aniž bych někoho - kohokoliv zmlátila. Rady a výchovné připomínky si strčte někam. Já chci jenom přežít. Takže když mě to vyflusne před barák jsem šťastná. Tam Bubíš narazí do betonovýho patníku hlavou. Mates řve, že chce vést Bubíše na vodítku. Bubíš se trochu motá. Otevřu kufr. Artýsek se odrazí, že naskočí do bedny, špatně to odhadne a spadne na záda na zem. Vteřinu tam leží, načež stíhá přibíhat Bubíš. Vždycky se odráží, že skočí to auta a nikdy tam nevyskočí. NIKDY! Tentokrát se odrazí, že tam zase nevyskočí, zespodu se do jejího skoku zvedne Artýsek a Bubíš padá přes Artýska na záda na zem. Artýska to ovšem nezajímá, odrazí se Bubíšovi z břicha a vyskočí si do bedny. Bubíš hekne, vstane a jde zase znova nevyskočit do bedny. To už přichází řvoucí Mates a Bubíšovi pomáhá do auta - za ocas. Bubíš je naložená, Artýsek taky. Dýdynka postává opodál, na zavolání přiběhne a lehce vskočí do svojí bedny. Mates si skřípne prsty do otvírání zadních dveří a haleká nedávno objevené AU! Když je naloženej, odjíždíme směr Stráž. Potřebuju místo k venčení, kde jdou holky bez potíží vypustit na volno a kde takhle dopoledne pravděpodobně nepotkáme lidi ani psy. Už od Benteleru Artýsek skučí, Bubíš skučí víc. Ze svých beden nevidí ven, ale vědí naprosto přesně kde jsme. Před odbočkou na hřiště už Bubíš zase přepískává flétnu, Artýsek skučí víc a slyším i Dýdynku. Když zastavím u brány, Artýsek řve, Bubíš už asi explodovala, Dýdynka poštěkává, Mates pořvává NE! Vyhazuju to všechno z auta a chvíli nevidím nikoho. Ticho. Mates obíhá auto, Bubíš běží do prdele jako pokaždý na Smečce, Artýsek jde něco ochcat. 30 vteřin klidu a míru. Pak je potřeba Artýska dovolat a přivodítkovat. Artýsek krásně umí dělat že neslyší a až když opravdu kynologicky zařvu, radostně zareaguje a přiskotačí. Vyrážíme. Mates řve, že nechci nosit klacky, který on ukazuje. No kde je asi mám nést? V jedný ruce Arturovo vodítko, aby Matese neskalpoval, v druhý ruce Matesovu ruku, aby nespadl. Do zubů je fakt nedám, sorry dude! U potoka bitka o klacek, který Mates hodil do vody. Chtějí ho všichni, včetně Matese. Psi vrčí, Mates řve PUUU (pusť, pozn. překladatele). Nakonec se klacek rozláme na iks částí. Mates brečí. Jsem matka jako brno, skládám dítě dohromady a dokážeme vyjít na další cestu, během které Artýsek myslí, že vidí/cítí/tuší srnu a proto řve a táhne a omotá se kolem keře. Je vymotán. Omotá se kolem dalšího keře, je vymotán. Omotá se kolem dalších keříků. Není vymotán, nejde to. Stojím, nevím co. Mates chce hopinky (vzít do náruče) a volá Bubíše, která je někde vpředu. Nechávám Matese na srázu na pěšince a deru se do kopce vymotat pološíleného Artýska, protože "někde tu ta srna musí bejt, ne?". Mates řve MÁMA, Artýsek řve. Jak ho odpoutat a nepustit, když obě ruce potřebuju na to vodítko? Proč to nejde dál? Křup. Aha, držela mě kapsa. Už nedrží. Ani mě ani sama o sobě v celku. Vymotávám Artýska jednou rukou, v druhý ho držím a znova ho připoutávám. Beru unudlaný dítě hopinky a jsem trochu sprostá. Trochu dost. Kraťanda stahuje ocas, ostatní jedou dál to svý. Bubíše nevidno, Artýsek v modu chyťsrnu, Mates na ruce ukazuje kudyma mám jít a že mám přidat. Louka. Vypouštím všechny, kromě Matese. Artýsek žere bobky, Bubíš žere bobky, Dýdynka chce pohladit, Mates dělá podesátý bác a je šťastný. 15 minut klidu s pozorováním traktoru, co sváží klády z lesa. Bubíš mizí v křovíčku, Artýsek loví myši, Dýdynka leží vedle nás, protože Mates chce HAM (to je myslím jasný). Bohužel HAM chce PAM (sám). Bere si lžičku a zasírá celej svět včetně svojí bundy, čepice a taky svojí matky jogurtem. Bubíš stále nikde. Debordelizuju okolní svět a chystáme se na poslední etapu vycházky. Když v tom přichází Bubíš.

Došla šťáva:o). Vzbudilo se dítě. Možná až mě Bubíš zničí příště, dokončím to...:o)