Extrémy

Mám doma dva psy. Dvě feny přesněji. A nemůžou být rozdílnější...!

Já vím, že žádní dva psi nejsou stejní. Stejně tak dva lidi nejsou stejní. Jen je dost neskutečný, jak moc rozdílný obě moje holky jsou.

Mám doma dva extrémy. Jednu malou frenetickou, tvrdou, nezdolnou foxlici. A pak jednu jemnou, něžnou, křehkou, rozvážnou kraťandu. Je to jako jízda na horský dráze versus jízda na lodičce po jezírku v parku. Někdy prostě opravdicky zůstávám stát s otevřenou pusou a nestačím se divit nad tím rozdílem. Jakoby ani nebyly stejnej živočišnej druh. Je to jako srovnávat myš a želvu. Co mají asi společnýho? No nic! Ani ň.

Vybrala jsem kraťandu, protože se mi líbila. Líbila se mi proto, že je foxlovi tuze podobná a pro mě jsou foxlové nejvíc nejkrásnější pejsci. Sice jsem si přečetla, jak jiná proti foxlovi může bejt, ale co pes jako pes, ne? Ne:o)))!

Bubíš je kontaktní jen na nás. Nechá se mazlit a tulí se velmi. Ráda a často. Cizí lidi jí nezajímají, dokud nemají kus žvance. Ale ani pak jí nezajímají ti lidé, ale to žrádlo. Kraťanda miluje každýho člověka, každým se nechá odrbávat a hladit. Ale doma se přitulí jen sporadicky, občas si přijde pro pohlazení, ale nejraději leží u sebe v bedně (otevřené) nebo nahoře na parapetu okna a je sama.

Bubíš je tvrdá jako podešev. Trest neexistuje. Není zákaz, co by jí zastavil, když chce udělat to, co udělat chce. A když už exploduju, počká až to přejde a pokračuje v tý činnosti, kterou si usmyslela, že udělá. Artýsek to měl stejný, ale nakonec si ten zákaz nechal vnutit. Bubíš ne. Nikdy. Zákaz není cesta, jak malou foxlici přesvědčit, aby dělala něco jinak. Kraťanda je citlivá i na to, když si myslí, že já si myslím, že něco nedělá dobře:o))). Je to jako tancovat mezi hřebíkama. Kraťanda ví, že se musím píchnout a dopředu je už nervózní z toho, že to přijde. Rozbije ji každičká maličkost, která jí připadá jako tlak. Když je potřeba něco zakázat, stačí pohled a už se to nestane.

Bubíš by makala do roztrhání těla, nebojí se udělat chybu, a pak ještě stokrá,t a pak to milionkrát opravit a udělat to znova špatně. A přesto být celou dobu šťastná. Co nejde silou, jde ještě větší silou. Chce skákat vysoko, běhat rychle a kašle na přesnost. Důležitá je verva a drive. Ostatní nějak dopadne. Dýdynka si raději všechno padesátkrát rozmyslí a pak ještě raději jednou navíc, aby náhodou neudělal krok špatně. Chyba je obrovské selhání, se kterým se neumí nějakou chvíli srovnat. Velká dřina znamená vypnout mozek, jet až do dna a to ona neumí. Neumí přestat řešit, jestli dělá správně to, co dělá.

Jak s nima oběma žít společně a nezláznit se? No, nic moc:o))). Trochu z toho blbnu. Hlavně, když si přinesu očekávání od jedný i na tu druhou a tam to NIKDY NIKDY NIKDY nefunguje stejně! Nikdy! Víc tím trpí kraťanda, Bubíšovi je to jedno. Dýdynka je extrémně citlivý stvoření. Fakt moc.

Ani jedna z nich pro mě není ideální. 

S Bubíšem se navzájem přetáčíme, hromadíme chyby a nedokážeme přestat, uklidnit se a začít znova líp. Je to jako řvát v jeskyni. Ozvěna vašeho vlastního hlasu vás umlátí. S Dýdynkou je to jako řvát v nahrávacím studiu. Nevrátí se nic. Musíte mít dost energie za obě a pak to funguje. Jen to není moc motivující. Vlastně vůbec.

Miluju je obě. Jen jsou obě často na přesdržku. Jedna, protože dělá všechno. Druhá, protože nedělá nic.

Komentáře  

 
0 # BestMudi 2017-01-13 15:06
Ono se asi ne nadarmo říká, ze člověk vždycky dostane psa, ne kterého chce, ale kterého potřebuje :-D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Kontakt

Mgr. Svatava Stodolová

Liberec

E-mail: svatava.stodolova@seznam.cz

Copyright

 

Designed by Majja.

 Mapa stránek

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich