Jsme teď doma velmi přizpůsobiví. Kdokoliv se u nás objeví, okamžitě zapadne do denní rutiny. Nejdřív Mates a teď plesivka...

Sobota:

V návalu entuziazmu jsme se rozhodli pro nebývale odvážný krok a to vyvenčit se kompletně všichni ve městě - já, Míra, Mates a všichni tři psové. Město není úplně přesný - vydali jsme se do lesa nad přehradu a kolem přehrady zpátky. Už odchod byl trošku přes čáru, ale jsme mladí flexibilní lidé, tudíž jsme to zvládli. I vlčáka a kámošem podvraťákem, co na Artýska nastoupil v parku, jsme zvládli. Množné číslo tu není úplně na místě, Míra je zvládnul. Podvraťáčka nohou jenom líznul, vlčáka zastavila až teprve druhá kopačka do hrudníku. Že by nějakého z těch psů zastavilo přivolání od páníčka, nás ani nenapadlo. Ono se na ně totiž volalo, jen bez efektu.  Nakonec místo majitelů dostali přes držku od majitelů ti psi. Spravedlnost neexistuje!

V lese nad přehradou už celkem mír, i když na nás ještě stihnul vystartovat vykastrovanej džek-rasl. Evidentně s koulema bitkaření neodešlo... DýDýska se krásně drží, nikam neodchází a abych pravdu řekla, získala jsem z ní pocit, že ji les moc nezajímá. Co jí zajímá, jsou lidé. V rámci socializace byla nošená a chovaná a pusinkovaná všema možnejma lidma a má pocit, že to trvá stále, takže útočí na děti a chce je oblízat a kdo sedí na bobku, má jí zaručeně na klíně:o). Na jednu stranu roztomilý, ale vysvětlit matce dvouletýho chlapečka, proč na něj skáče plesnivej pes není úplně snadný. Nemluvě o tom, že se to prostě nedělá, ne? Takže mám další věc na hlídání a jsem jak dozorčí a ne venčící paní:o))). Domů jsme nakonec došli separovaně, protože Mates se rozhodl, že řvát je lepší než spát a kluci se vydali napřed. Na vodítku je DýDýs úplně marná. Jakmile se vodítko natáhne, malá se zasekne a nechce dál, tudíž korigovat její pohyb vodítkem je nemožné. Nic nečekanýho, takže plnou kapsou piškotů jsme nakonec prošli všude, kde jsme chtěly. Bubíš šla s náma. Bez košíku se zase cpala všema hnusama, co vypadnou z rybářů a taky se stihla vyválet v šupinách! Jsem šílená vzteky, když psa volám a on nereaguje!!! Nechápu, jak to dělají ti lidé, co na ně pes nereaguje nikdy. Praskla by mi cévka a bylo by!

Domů jsem došla poněkud použitá, ale bylo to docela fajn. Poučení z toho plyne, že v obydlených oblastech to na venčení štěněte a Artýska najednou není (Bubíše nepočítám, když nežere hovna, je v pohodě:o) a že DýDý bude chodit na větší vycházku zatím obden, jinak držkuje, že jí bolejí nožičky:o))).

Neděle:

Jelikož jsem pako, chci DýDý venčit dvakrát za noc, což chci evidentně jenom já. DýDýšce se venku v noci nelíbí, kór když je mokro a do rána by to v klidu vydržela. Dneska se tudíž zkusím nevystresnout a vzít trpaslíka až v brzkých ranních hodinách.

Neříkám, že je to navždycky, ale myslím, že se u nás malý pes hezky zabydlela a už si i zvládla vybojovat místa, o kterých jsem ani netušila, že by to takhle rychle šlo:o). Na druhým obrázku se venčí všichni na zahradě - je to jenom jedno malý čůrací venčení speciálně kvůli DýDý. Je to focený z našeho okna, takže toho není moc vidět, ale pes nejvíc vlevo je Artýsek a takovej malej bílej puntík, co k němu běží je DýDý; pak je Míra s Matesem a u nich se motá Bubíš.

Žravá je malá opravdu tuze a žrádlo z ruky si bere opravdu velmi nevybíravě. Jestli jsem získala dalšího psa, co mi z něj budou krvácet prsty, tak začnu intenzivně přemýšlet o karmě:o). Sušenou plíci si DýDý odnesla i s kusem nehtu a ráno sežrala můj palec místo plátku juniora. Kdo kdy dával něco k jídlu z ruky Artýskovi, ví, že jsem na nějaký to žraní rukou zvyklá, ale tohle je mnohem intenzivnější, neboť ty mléčný zoubky se umí zabodnout hluuuboko pod kůži:o).

Odpoledne jsme jsme s DýDý poprvé absolvovaly štěněcí kurz se Smečkou a já to tam prostě miluju. Už dávno se ne vždycky s Pavlíniným tréninkem shodnu, ale to nic nemění na tom, že Pavlína je profík a ví, o čem mluví! Těšíme se na další neděli! DýDýšek makala jako šroubek celou dobu a to chtělo hodinu se soustředit! Měla jsem připravený vařený srdíčka, kdyby chtěla zevlovat, ale nechtěla:o). Spokojeně dávala pacičky na target a luringově sedala. Lehnout se jí ale nechtělo. Doufala jsem, že lehnutí taky vyšejpím, ale nemám žádnou ideu jak, takže jsem zkoušela navádět a to malá moc nechápala. Bodejť by jo - chvíli šejpím, chvíli navádím - prase aby se v tom vyznalo:o)! Jestli někdo máte nějakou radu na šejpení lehnutí, prosím, podejte pomocné kliknutí. Cíl by měl být rychlé zalehnutí ze sedu bez jakéhokoliv pohybu prdelkou, prostě jenom nožičkama ťapat dopředu a dozadu a tím sedat a lehat. Díky.

Jako matka na rodičovské DOVOLENÉ (smajlík, co zvrací:o) si o kurzech u Silvie můžu nechat jenom tak zdát...

Znova se ukázalo, že DýDý miluje lidi a velmi jim důvěřuje. Psů se bojí. Dneska ji z hřiště vyhnala čivava a pidištěndo stafíka. Uvidíme, jak se bude vyvíjet tohle, zatím budeme kolem pejsků na hřišti chodit a třeba si na ně zvykne. Našich se bála první večer, teď jim vládne:o))). Ovšem naprosto pozitivní zpráva je, že po cvičení jsem malou zavřela v autě do bedny, kde si lehla a nevím, co dělala, ale rozhodně nebyla ani trošku hlučná, takže předpokládám, že chrněla! Krása! Je to šikulka!

Úterý:

Tohle je tejden na ho*no! Míra má dlouhou práci skoro každej den a to pak pejskování není přáno, nevíc lezu po zdi z našeho pěkného kojence:o)! Ovšem na DýDý jsem si čas udělala a šly jsme ven klikat. Od tý doby tahám čelist za sebou po zemi a nestačím se divit, jak je plesnivka šikovná. Jelikož můj mozek stále nefunguje optimálně (a co si budeme povídat, zářnější zítřky nelze očekávat), nevzala jsem si s sebou target a vracet se pro něj do pátýho patra... Hahaha, pojďte mě lochtat! Tudíž plán bleskově změněn na SEM/TAM = obíhání tyčky; agility průprava:o))). Tyčka zapíchnuta. Pes ke mně čelem, k tyčce zády. Co s tím? Neuším, ale DýDý je intligent a ohlídla se. Já KLIK. A pak už to jelo. Párkrát jsem v úžasu kliknout zapomněla, ale po pěti minutkách mi pes z jedný strany obchází tyčku a já čumím jak puk! V rámci relaxu jsme šly obejít panelák, poznávat exteriéry:o) a pak ještě jednou tyčka, jestli se mi to třeba jenom nezdálo. Nezdálo:o))). Mezi tím jsme si společně hrály. DýDýš se krásně přetahuje a výhružně u toho mručí:o))). Je to neskutečně vtipný a já už u toho můžu i radostně pořvávat DRŽ a ANOOO a PAŠÁK...:o). I to chození kolem paneláku bylo hezky v klidu. Malá se na na vodítku pohybuje poněkud hůř, ale právě to byla ta výzva:o). Nakonec jsme v pohodě minuly chcíplýho netopýra i červenej výhrůžně šustící igeliťák v křoví. Fajnééé!

Klikací video:

Vykousnutý jsou DýDýšiny zevlovací chvilky:o). Jo, a doprava koukám, protože mi tam řvalo dítě:o))).

Pátek:

Týden pro psy dost unfriendly je konečně za náma a já se strašlivě těším na ty další čtyři, který se tváří velmi přívětivě. Přívětivě znamená, že si ani jeden den nebudu připadat provinile, že jsem na psy neměla čas. Dneska se ale už byl den tuze fajn a na Matýskovu druhou spací jsme se vydali na Viniční. Mates jí kupodivu opravdu prospal, takže krásně bezstresovej výletíček. Za celou dobu jsme potkali tři cyklisty a nula srn... DýDýšek se krásně drží, i když největší podíl na tom mají především naši foxlíci, který DýDý adoptovala a kdykoliv může, tak je prudí. Artýsek už nemá, kam by zalezl a Bubíš sedí naštosovaná vzadu v bedně a nemůže už být menší a neviditelnější. DýDý jí přesto vidí:o). Moc ráda bych jim pomohla, ale svůj životní prostor si musí vybojovat sami a pokud si chtějí nechat diktovat pravidla od tří měsíčního štěněte...? Co nadělám...!?

První fotka - chudák Artýsek na nejmenší podnožce; druhá fotka - za schůdkama je Bubu na křesle; třetí fotka - na gauči leží nejmenší pes po té, co všechny vyštípala:o))).

Z vrchu to vypadá takhle:

Stále nemáme úplně dořešeno DýDýšino cestování v autě. V kufru je kočár a vzadu na sedačce sedí bedna s foxlíkama. Plesnivka teď cestuje na zemi u mých nohou (takže vpředu u spolujezdce). Zatím je skladná, ale raději bych, aby všichni psi jezdili vzadu v kufru. Doufám, že se situace vyřeší až budeme jezdit v chariotu, ale do tý doby bude plesnivka pošlapaná:o). Dneska se cpala na klín jenom chvilku. Oproti foxlům je strašně tvárná. Když to nahoru nejde, tak to prostě nejde a Pées se s tím za chvilku srovná a trpělivě zalehne. Bubíš (o Artýskovi ani nemluvím) by se nahoru cpala celou cestu a i přes to, že by to nešlo by to zkoušela tak dlouho až by jednoho dne proklouzla:o).

Všechny dubnové psí fotky na Rajčeti!