...aneb jak je důležité míti Bubíše.

Trochu na poslední chvíli začal Míra vymejšlet Den zvířat pro jeho šesťáky. Ještě minule pomáhal Artýsek a byl opravdický pilíř úspěchu. Chytal talíře, běhal agility, uměl poslušnost, bavil rozesmátým sosákem a se svým sebevědomím velikosti Empire State building nikdy neřešil, jestli něco dělá dobře nebo špatně. Prostě šel a udělal. To je pro děti, který nikdy se psem nedělali nic, neskutečně důležitá vlastnost. Byly mu jedno jejich nesrozumitelný signály a prostě dělal, co si myslel, že dělat má.

Když si letos Míra vymyslel, že projektový den pojme podobně, nebyla jsem si úplně jistá, jestli máme psy, který to dají. Bubíš je pako a oproti Artýskovi neumí nic, ani to agility. Dýdynka je anděl, ale zkuste jí dát jenom trochu nesrozumitelnou informaci a místo psa máte belhající se krpatou žížalu, která nedělá nic. Na rozdíl od našich foxlíků ona totiž řeší, jestli věci dělá správně. Chce je udělat jedině správně a jakýkoliv komunikační šum bere pouze a výhradně jako svoje selhání. A pak se rozpadá. K tomu všemu se celá banda dětí i psů do Stráže k Pavlíně na hřiště dopravovali eMHáDéčkem a ani tam jsem si nebyla jistá, jestli to holky ustojí.

No, nakonec se zachránkyní celé akce stala Bubíš. Dýdynka s Mírou krásně ukázala, jak by to vypadat mohlo, ale s dětma nebyla schopná spolupracovat nijak. Nesrozumitelný signály nedokázala vydejchat, a tak se nakonec od plotu dívala na Bubíše, kterak za kus žvance a trochu frisbíčka lze běhat se šestnácti šesťáky dvě sekvence o třech až pěti skočkách a jednom tunelu. Jak si vylítat nožičky za blbě házenejma frisbíčkama a nepadnout ani fyzickou ani psychyckou námahou. Prostě žít a užívat si jako foxl:o))).

Naše malá pitomá Bubíš zaskočila za Artýska v plný polní a my si uvědomili, jak důležitý je mít doma foxla.

Myslíme na tebe Artýsku a tuze se nám stýská. Mně tím víc, čím dýl tu nejsi...!