Nemáme doma Matese, tak jsem si představovala, co všechno stihnu a udělám... Skutek utek. Bez jeho veličenstva Otravnosti I. jsme s Mírou okamžitě upadli do naší rozvolněnosti a pracovní morálka odešla v dál...

Hned ráno to začalo neschopností vstát včas z postele. Ani Bubíš nevypadala jako energetická bomba a během tréninku se to jenom potrvrdilo. Inu jaký pán, takový pes...:o).

Parkur Petra postavila pro mě s Bubíšem tuze těžkej. Všechno bylo od sebe strašně daleko a zatímco jiní v tom spatřují jednoduchost, pro nás s Bubíšem je to čistá dřina. Jako výmluvu bych použila svoje rozbitý koleno, který mě už měsíc trápí a nedovoluje mi moje oblíbený aktvity. Jako fakt ale musím podotknout, že vzdálenost překážek je pro nás s Bubíšem velmi determinující. Malý pes totiž neumí vedle mě jen tak běžet - začne na mě skákat a řvát a tak dobrý vyslání (3 - 4m) na překážku prostě nemáme. K tomu všemu si nemůžu ani vytvořit větší náskok, protože to zase malýmu psovi uteču a ona se místo na překážky začne soustředit na mě...

Jsem tuze ráda, že jsme takový parkurek potkaly v tréninku. Mohla jsem lehce vycizelovat mojí a Bubíšinu vzdálenost, ale náš šálek kávy to není. Mnohem víc nám vyhovují parkury s technickýma pasážema založenýma na úzkým stáčení a rychlý změně směru. Bubíš je malá, má krátkej krok a žádná zatáčka není dost ostrá.

No a pak jsme chvíli řešily náběh do slalomu s křížením. To jsme nakonec zabalily:o))). Bubíšovi to nejde. Až teď si ale uvědomuju, že Petra to po mě chtěla jinak než Irena Kochová a že podle Kochový jsme to s Bubu nakonec daly... To budeme muset vyzkoušet...:o))).

Fyzička je u mě i u Bubíše na bodu mrazu. Ještě níž. Ach jo. Nesnáším budování fyzičky:o)))!