Na červen jsem měla přihlášený holky obě. Myslela jsem totiž, že Dýdynka už bude něco umět.

Tím něčím jsem myslela aspoň šestilaťkovej slalom; nebo skočky vyšší než medíkový; nebo nedejbůch houpačku...! Dýdynka nemá nikoho, kdo by s ní takový věci studoval, takže jsme skončily u skoček a tunelů. Ovšem Pindruše se nenechá zahanbit ani takovým osekaným repertoárem a běhala prostě úžasně. Radostně, rychle. A co je překvapující ze všeho nejvíc - rozumí mi. Často:o). Jsou okamžiky, kdy by i Einstein měl potíže pochopit, co jsem tím máváním k sakru chtěla říct. Pindruška taková moje selhání přecházela a makala jako šroubek. Hezký. Nějak si pořád nejsem úplně jistá odměňováním, ale tenisákování fungovalo.

Bubíš je perfektní jak to jenom Bubíš umí. Áčko sice stále považuje za skočku, ale všechno ostatní je na víc než 100% a jsem na ní tuze pyšná. Vážně! Kromě zón jdou už všechny chyby výhradně za mnou. Abych se ale trochu kroutila, při vedení musím být naprosto přesná. Ale naprosto. Už jsem to psala několikrát, ale pokaždý se to ukáže jako víc a víc opodstatněný. Nejvíc záleží, v jaký pozici vzhledem k Bubíšovi jsem. Není to samostatný zpracování překážek psem, je to zpracování libovolný překážky pouze za splnění určitých podmínek psovodem. Podmínky nejsou nijak náročný: buď kolem mě v okruhu 1,5 m a já pak budu stoprocentní. Více či méně to platí i na houpačce i na kladině, áčko je masakr.

Intenzivka super. Počasí na hovno! Liberec je mokrej nočník a nejhorší je, že liberečáci si pravděpodobně myslí, že takhle to funguje i ve zbytku republiky. Nevědí, že víc prší snad už jenom na Šumavě:o). My přistěhovalci ze srážkově normálních končin jsme se sice přizpůsobili, ale nezapomeneme!