...a on běžel!

Už večer jsem o naší účasti víc než pochybovala. Jednak jsem si prohlídla startovku, která vypadala spíš jako telefonní seznam a taky jsem si prohlídla teploměr. Tou dobou bylo venku -20°C a na globální oteplení přes noc to nevypadalo. Ráno jsem se vrtěla v posteli rozhodnutá nikam nejet. Pak jsem vstala a s vědomím, že bych celej den byla ubručená a protivná, jsem zabalila zbytek smečky a vyrazili jsme.

(na obrázku moje soustředěné prohlížení parkuru)

Cesta celkem v pohodě. Míra upozorněn, že si sice moc přeju, aby jel s náma, ale nebudu tolerovat jeho vychovávání psů na veřejnosti a další problematické činnosti, jež tak rád vykonává (např. jeho foxteriéří hry, které Artýsek náramně kvituje, ovšem zbytek světa omdlívá na tím bohapustým týráním psa). Pamatovala jsem si, jak se mi naposledy osvědčila krabice na odložení psa, tak jsem jednu navíc zabalila a zajistila tak i individuální cestování psů. Čistě proto, aby Bubíš v bedně neskákala našemu závodníkovi po hlavě.

Ve Svojeticích zima jako v Rusku. Ne sice taková jako v Liberci, ale nepřehlédnutelná. Rychle jsem doběhla na prezentaci a rychle se vrátila do vyhřátého auta zklamaná teplotními poměry v hale - bylo tam kupodivu stejně jako venku. Chvíli jsem se snažila vytvořit nějaký plán, ale každý nakonec končil vystoupením z auta, tudíž jsem to zabalila a vystoupila. Artýska jsem nechala proběhnout po zamrzlým poli a doklouzali jsme se do haly.

Prohlídka začala vlastně hned. První parkur byl hezkej, příjemnej - takovej jako že si připadáte jako agiliťák, protože po cestě potkáte problémy, ale umíte je řešit. Bylo neuvěřitelný, jak při rychlejším pohybu omrzal nos:o))). Oproti našemu poslednímu agilitění Artýsek přijel se mnou, došel se mnou do haly a pak se mnou nastoupil i na parkur a víte co? Vydržel se mnou i na parkuru, takže jsme opravdu běželi. Video tu ukazovat nebudu, strašně se stydím, protože se pohybuju rychlostí zamrzlýho šneka. Je potřeba počkat až první šok z videa opadne... No, tak teda Artýsek běžel, reagoval a já se propletla všema proplejtačkama a stálo nás to jenom jedno odmítnutí (moje chyba, dost chaoticky jsem se rozeběhla dřív než by kdokoliv - Artýsek - čekal) a zónu na kladině. V cíli jsem jásala a byla tuze blažená. Druhý běh patřil do sekce - připadám si jako kretén, ne jako agiliťák, protože s každou druhou překážkou jsem si nevěděla rady. Začínalo to skočkou a hned v přímým směru kladinou. Ha, řekl by si jeden, trivka, jenomže pro nás je opak pravdou. Buďto to chce mít psa s odložením na startu nebo samostatně zpracovanou zonu. Pokud se pohybujete alespoň v jedné z těch množin, potom ano, trivka. My jsme v úplně jiný množině. Jmenuje se PROBŮH, CO SI S TÍM POČNU!? Nakonec jsme tam nějak dovláli, ale točení za kladinou už pozbylo na eleganci a totální faux pas přišlo na houpačce, kterou Artýsek zřejmě neidentifikoval jako houpačku a v polovině seskočil dolů. Na zavolání hned chtěl chybu napravit, takže se vydal po tý houpačce zpátky v protisměru. Stejně jsem to s ním chtěla vzít ještě jednou, takže bysme asi stejně byli DISK. Podruhý už ji přeťapkal a vrhli jsme se vstříct nehlídanýmu běhu, kde jsme se hned u dalšího OUT málem pošlapali. Potom už jsem běžela opravdu jako idiot a do cíle jsme doběhli jako úplný žabžové. Nicméně já stále hýkala, neboť i při tomhle zevlingu u mě Artýsek zůstal a dohopkal se mnou až na konec. Prostě chlapec běžel i ten druhý běh a soustředil se na moje debilní ukazování a přesně tak, jak jsem mu ukazovala, kazil:o))).

Domů jsme zdrhli dřív a výkonostňák dali za úkol vyzvednout Pavlíně. Čekala tam chudinka ještě na A3. Možná jí zčernal a upadl nos, budu se na ni muset zítra jet podívat.

Po cestě domů jsme se otočili v Ikee a nacpali se v tamní školní jídelně (neboť jak jinak nazvat místo, kde si musíte vzít tác, příbor a u okýnka dostanete jídlo).

Jsem spokojená. Naše agipůsobení má hromadu nedostatků, ale všechno je hned veselejší, když to baví psa.

A pak ještě jedna věc. Jsem spokojená, že se mám na co vymluvit. Foxteriér je dobrá výmluva:o) a Artýsek ještě lepší. Ovšem zajímalo by mě, na co se vymlouvají majitelé těch všech úžasných borderek, které jsem dneska viděla. Byli to malí čerbobílí telepati, kteří se snažili seč mohli, zjistit, co tím divným plácáním rukama a zmateným během páníčci myslí.

"Určitě dá práci i borderku něco naučit, ale jestli je to učí tak špatně jako s nima potom špatně běhají, tak ti psi jsou géniové."

(Mírův poznatek z dnešního dne)

Hvězdý deník - dodatek

První běh patřil k těm Artýskovo lepším. Znovu se zopakuju s tím, že se na mě krásně soustředil. Nicméně jak to vidím já? Hlavní problém je v mé rychlosti. Tak nějak se ploužím od ničeho k ničemu. Nemám pocit, že bych se měla pohybovat rychleji dopředu. Spíš bych se rychleji měla dostat na místo určení a tam se přesně postavit a ukázat. Artýsek zůstal krásně na startu. Zbytečně jsem ho pustila dřív, i když jsem ještě úplně nestála v klidu. První tři skočky bych neřešila jinak, ovšem náběh do tunelu jsem nezvládla hrubě. Nějak jsem měla pocit, že tam Artýsek bude dřív. Nebyl, takže jsme se před vstupem do tunelu málem srazili. Kdybych si přeběhla blindem hned, bylo by to elegantnější. Navíc bych byla rychleji u toho točení. Křížení před áčkem nejlíp ukazuje, jak moc jsem pomalá a pak nejsem tam, kde bych měla být, včas. Zpracování zony nemáme s Artýskem žádný. Obvykle záleží, jak ukážu. Když se na to vyfláknu, zonu skáče. Na skočce za áčkem mi celý tělo ukazuje dopředu, takže není důvod, aby pes zatáčel, což ovšem měl, takže obrovskej oblouk. Artýsek neumí poslouchat, co říkám, na tělo reaguje především... Do toho odmítnutí jsem se mu hnula, ale myslím, že tohle by mohl dávat s větším přehledem. Náběh do tunelu, výběh a zapojení do slalomu byl fajn. Potom až motačka před kladinou, kde jsem nataženou dlouhou rukou poslala Artýska daleko i přesto, že se měl točit. Ruku stahuju až když na ní dávno nevidí, takže nemůže reagovat. Taky je tam zmatenej. Chtěla jsem, aby skákal, ale sama jsem se nehýbala. To neděláme často:o). No a pak kladina bez zony a konec. Ptala jsem se ještě v hale, jestli taky cupitám jako všechny ty šílený ženy, který běhaly a odpověď byla ne. Ovšem tváří v tvář videu je potřeba si přiznat, že JO! Cupitám jako raněná srna.

Druhý běh je naše slabší stránka. Jednak se nesoustředí už tolik psík, ale hlavně už nemá soustředěnýho psovoda. Navíc jsme dost dlouho čekali na start a už mi docházely piškoty:o))). Druhý parkur byl nesrovnatelně těžší než ten první. Vyžadoval spoustu samostatnosti od psa. Hned na začátku skočka, rovně kladina a pak hned točení a úplná vražda byla sekvence po houpačce. Byla jsem ztracená hned po tý kladině a tou dobou jsem to už měla zabalit a udělat z toho trénink na houpačku. Zase jsem ukázala dlouhou rukou a pes se kupodivu nestočil, navíc mi tam do dáli ukazovalo i tělo a nohy... Prostě blbě. Z houpačky Artýsek vystoupil nevím proč. Asi zapomněl, že něco takovýho existuje. Nebyli jsme na houpačce věky. Pak už to nemá cenu popisovat. Už to nestálo za nic a trochu za ten konec stydím, ale co - stalo se.

Celkově ale dobrý. Jsem spokojená.

Výsledky.

Děkujeme Míše za nákresy parkurů.